Na PRÁH festu letos mluvíme o duševním zdraví v digitálním světě. Chceme ale, aby po festivalu zůstalo něco víc než jen diskuze. Pomozte nám vytvořit první funkční podobu Tlačítka PAUZA a dostat ji k prvním 1 000 dětem.
Co je tlačítko PAUZA?
První krok pro chvíli, kdy je toho moc. A cesta k člověku, když jeden krok nestačí.
Představte si obyčejnou školní situaci:
Je jí čtrnáct.
Sedí zamčená na školním záchodě. Buší jí srdce. Brečí. Neví, co se s ní děje. Mobil má v batohu ve třídě. Za deset minut má zase sedět v lavici.
Co má udělat teď?
Ne za hodinu. Ne až se dostane k psychologovi. Ne až přijde domů.
Teď.
Někdy je „je toho moc“ hádka s kamarádkou. Někdy panická ataka. Někdy zpráva, která člověka úplně rozhodí. A někdy je to myšlenka: „Už tady nechci být.“
Právě v takové chvíli po dítěti chceme něco neuvěřitelně těžkého: aby poznalo, co se s ním děje, uklidnilo se, našlo správnou pomoc a ještě si o ni dokázalo říct.
Co kdyby první krok nemuselo hledat až ve chvíli, kdy ho potřebuje?
Na obrazovce mají děti tlačítko PAUZA.
V životě ne. Pojďme jim ho dát.
Pomoc už existuje. Nejtěžší může být udělat první krok.
Existují rodiče, učitelé, krizové linky, odborníci i další formy pomoci. Jenže ve chvíli, kdy je dítě zahlcené, může být právě hledání, rozhodování a žádost o pomoc nad jeho síly.
PAUZA má překlenout pár minut mezi „je mi zle“ a „udělal/a jsem první krok“.
Jednoduchá pomoc pro chvíli, kdy hlava nezvládá dlouhé návody.
Online podle potřeby
Když má telefon u sebe - krátá interaktivní cesta podle toho, co právě prožívá a potřebuje.
Fungovat i bez mobilu
Třeba ve škole, kde dítě telefon nesmí mít nebo ho právě nemá u sebe.
Dovést k člověku
K rodiči, učiteli, bezpečnému dospělému nebo odborné či krizové pomoci.
Jedna věc je PAUZU vytvořit. Druhá je dostat ji k dítěti dřív, než ji bude potřebovat.
Proto nechceme testovat jen samotný nástroj. Chceme ověřit celou cestu pomoci. 1. Škola a učitel. Jak dítě PAUZU dostane, jak ji může použít i bez telefonu a co má udělat dospělý, když dítě potřebuje víc.
2. Rodič. Jak PAUZU dítěti nabídnout tak, aby nebyla strašákem ani „kartičkou pro případ, že ti bude psychicky špatně“.
3. Dítě samo. Jak se k PAUZE dostane i tehdy, když zrovna nechce nebo nemůže mluvit s dospělým.
4. Člověk na konci cesty. Jak PAUZA bezpečně pozná moment, kdy už nestačí rada a je potřeba reálná pomoc.
Nevíme všechno. A to je záměr.
Víme, co PAUZA musí dokázat. Nechceme ale bez dětí rozhodnout, jak přesně má vypadat.
Budeme se ptát: Co by opravdu použily, když je jim zle? Co funguje bez telefonu? Kolik textu zvládnou ve chvíli zahlcení? Co by bylo trapné vytáhnout před spolužáky? Kdy chtějí zkusit něco samy a kdy už potřebují člověka?
PAUZA nemá nahrazovat psychologa, krizovou linku ani akutní pomoc. Pokud dítě ukáže, že není v bezpečí nebo že si může ublížit, PAUZA ho nesmí zdržovat u obecných rad. Musí ho co nejjednodušeji dovést k člověku a odpovídající pomoci.
PAUZU nechceme poslat dětem poštou a doufat, že ji někdy použijí.
Pracujeme s dětmi a dospívajícími s psychickými obtížemi přímo v jejich prostředí. Máme proto cestu, jak PAUZU dostat z nápadu až k dítěti, zkoušet ji v reálných situacích a upravovat podle zkušeností dětí.
PhDr. Marie Zimmermannová
odborná ředitelka Prahu jižní Morava
Dlouhodobě se věnuje sociálním inovacím a systémovým změnám v péči o děti v krizi. Podílela se na reformě dětské lůžkové péče a meziresortních pracovních skupinách; dnes se zaměřuje na rozvoj a pilotování terénních a komunitních modelů podpory dětí s psychickými obtížemi.
děti v krizi · sociální inovace · systémová změna · terénní péče
Prvních 1 000 dětí dostane skutečnou první verzi PAUZY, kterou může použít. A my budeme vědět, co z ní musí zůstat, co se musí změnit a jak ji bezpečně dostávat k dalším dětem, školám a rodinám.
Z první tisícovky nevznikne jen 1 000 PAUZ. Vznikne základ systému pro další děti.
První krok pro chvíli, kdy je toho moc. A cesta k člověku, když jeden krok nestačí.
Představte si obyčejnou školní situaci:
Je jí čtrnáct.
Sedí zamčená na školním záchodě.
Buší jí srdce. Brečí. Neví, co se s ní děje.
Mobil má v batohu ve třídě. Za deset minut má zase sedět v lavici.
Co má udělat teď?
Ne za hodinu. Ne až se dostane k psychologovi. Ne až přijde domů.
Teď.
Někdy je „je toho moc“ hádka s kamarádkou. Někdy panická ataka. Někdy zpráva, která člověka úplně rozhodí. A někdy je to myšlenka: „Už tady nechci být.“
Právě v takové chvíli po dítěti chceme něco neuvěřitelně těžkého: aby poznalo, co se s ním děje, uklidnilo se, našlo správnou pomoc a ještě si o ni dokázalo říct.
Co kdyby první krok nemuselo hledat až ve chvíli, kdy ho potřebuje?
Na obrazovce mají děti tlačítko PAUZA.
V životě ne. Pojďme jim ho dát.
Pomoc už existuje. Nejtěžší může být udělat první krok.
Existují rodiče, učitelé, krizové linky, odborníci i další formy pomoci. Jenže ve chvíli, kdy je dítě zahlcené, může být právě hledání, rozhodování a žádost o pomoc nad jeho síly.
PAUZA má překlenout pár minut mezi „je mi zle“ a „udělal/a jsem první krok“.
Co má PAUZA umět?
Jeden krok právě teď
Jednoduchá pomoc pro chvíli, kdy hlava nezvládá dlouhé návody.
Online podle potřeby
Když má telefon u sebe - krátá interaktivní cesta podle toho, co právě prožívá a potřebuje.
Fungovat i bez mobilu
Třeba ve škole, kde dítě telefon nesmí mít nebo ho právě nemá u sebe.
Dovést k člověku
K rodiči, učiteli, bezpečnému dospělému nebo odborné či krizové pomoci.
Jedna věc je PAUZU vytvořit. Druhá je dostat ji k dítěti dřív, než ji bude potřebovat.
Proto nechceme testovat jen samotný nástroj. Chceme ověřit celou cestu pomoci. 1. Škola a učitel. Jak dítě PAUZU dostane, jak ji může použít i bez telefonu a co má udělat dospělý, když dítě potřebuje víc.
2. Rodič. Jak PAUZU dítěti nabídnout tak, aby nebyla strašákem ani „kartičkou pro případ, že ti bude psychicky špatně“.
3. Dítě samo. Jak se k PAUZE dostane i tehdy, když zrovna nechce nebo nemůže mluvit s dospělým.
4. Člověk na konci cesty. Jak PAUZA bezpečně pozná moment, kdy už nestačí rada a je potřeba reálná pomoc.
Nevíme všechno. A to je záměr.
Víme, co PAUZA musí dokázat. Nechceme ale bez dětí rozhodnout, jak přesně má vypadat.
Budeme se ptát: Co by opravdu použily, když je jim zle? Co funguje bez telefonu? Kolik textu zvládnou ve chvíli zahlcení? Co by bylo trapné vytáhnout před spolužáky? Kdy chtějí zkusit něco samy a kdy už potřebují člověka?
A co když je situace opravdu vážná?
PAUZA nemá nahrazovat psychologa, krizovou linku ani akutní pomoc. Pokud dítě ukáže, že není v bezpečí nebo že si může ublížit, PAUZA ho nesmí zdržovat u obecných rad. Musí ho co nejjednodušeji dovést k člověku a odpovídající pomoci.
Kéž bych tam s ní mohl být.
To si někdy řekne skoro každý rodič. Když dítě zavře dveře školy. Když se něco stane mezi kamarády. Když má těžký den a my jsme úplně jinde.
Nemůžeme být se svými dětmi pořád.
Můžeme jim ale pomoct mít připravený první krok pro chvíli, kdy tam nejsme.
Proč právě Práh?
PAUZU nechceme poslat dětem poštou a doufat, že ji někdy použijí.
Pracujeme s dětmi a dospívajícími s psychickými obtížemi přímo v jejich prostředí. Máme proto cestu, jak PAUZU dostat z nápadu až k dítěti, zkoušet ji v reálných situacích a upravovat podle zkušeností dětí.
PhDr. Marie Zimmermannová
odborná ředitelka Prahu jižní Morava
Dlouhodobě se věnuje sociálním inovacím a systémovým změnám v péči o děti v krizi. Podílela se na reformě dětské lůžkové péče a meziresortních pracovních skupinách; dnes se zaměřuje na rozvoj a pilotování terénních a komunitních modelů podpory dětí s psychickými obtížemi.
děti v krizi · sociální inovace · systémová změna · terénní péče
Na co váš dar použijeme?
Nevybíráme peníze na tisk tisíce kartiček. Vybíráme na první pilotní vlnu celého systému PAUZA.
společná tvorba s dětmi a dospívajícími
odborný obsah a bezpečnostní nastavení
offline prototypy pro situace bez telefonu
vývoj a testování jednoduché online PAUZY
ověření cest přes školu, učitele, rodiče i dítě samotné
podpora a krátké vzdělávání dospělých
výroba a předání první funkční PAUZY prvním 1 000 dětem
vyhodnocení pilotu a příprava dalšího rozšíření
Co bude na konci první etapy?
Prvních 1 000 dětí dostane skutečnou první verzi PAUZY, kterou může použít. A my budeme vědět, co z ní musí zůstat, co se musí změnit a jak ji bezpečně dostávat k dalším dětem, školám a rodinám.
Z první tisícovky nevznikne jen 1 000 PAUZ. Vznikne základ systému pro další děti.
