1. leden 2022 byl pro naši rodinu zatím nejhorší den, který jsme zažili. Lékař mi po telefonu sdělil, že moje partnerka Míša a máma našich 2 dětí už nežije.  

 

Míšu jsem potkal v práci a společně s ostatními kolegy jsme se začali setkávat i mimo ní. Časem naše kamarádství přerostlo do vztahu a od roku 2015 jsme spolu začali žít. O dva roky později k nám přibyl syn Kilián a v roce 2019 jsme mu pořídili sestřičku Amálku. Společně jsme si užívali děti, plánovali, kam s nimi pojedeme a spřádali sny do budoucna.  

 

Až do konce roku 2021 bylo všechno v pořádku. Míša začala mít problémy se štítnou žlázou, postupně se přidaly další komplikace s ledvinami a játry, ale i přesto prognóza a lékařské zprávy zněly optimisticky. Na Silvestra se jí přitížilo, a proto odjela za svým lékařem na kontrolu. Nikdy by mě nenapadlo, že ji vidím naposledy a že se už za námi nevrátí. 

 

A tak jsme zůstali jen my tři – já, dcera Amálka 2,5 roku a syn Kilián 4,5 roku. Kvůli nim musím mít sílu za dva. Je to sice neustálé lítání mezi plínkami, jídlem, pitím a kostičkami Lega (au), ale zase je to plno radosti, kterou mám teď celou pro sebe. Jedno Amálky "tatínku můj milovanej" nebo Kiliánkovo "hele, co jsem postavil" dokáže pořádně nakopnout.