Dlouhodobá výpomoc pro maminku Ivu

Ahoj jmenuju se Iva, nikdy jsem si nemyslela, že bych někdy mohla žít takhle, ale žiju, a lidé kolem mě si myslí, že s jejich pomocí a pomocí jiných, které ještě neznám, se mi bude žít snáze, proto oslovuji Maminy s rakovinou. Jsem tím, co se teď opakuje ve společnosti stále dokola, matka samoživitelka. Žijeme spolu se synkem Maxíkem, kterému budou 4 roky, v podnájmu v městském bytě na hodně hezkém místě. Minulý rok mi diagnostikovali rakovinu slinivky břišní. Po nutné operaci a rekonvalescenci v nemocnici jezdím pravidelně do Prahy na chemoterapii. Protože nemáme nikoho, kdo by s Maxíkem byl, když já nemůžu, tak se o něj v době kdy jsem zdravotně neschopná stará moje kamarádka, která si za ten rok Maxíka osvojila do pěstounské péče a máme soudně uznanou péči, kdy je Maxík u mě, když to jde, a u tety, když to nejde. Babičku a dědu má Maxík jen od tatínka, ale málo je vídá, jsou už staří. Chtěli si Maxíka vzít do péče, ale zjistili během jednoho odpoledne, že by nebyli schopni se o něj postarat. Tatínka Maxík nemá, protože nám zemřel před Vánoci minulý rok 2020. Sám byl onkologický pacient a žil dlouhodobě jinde. Tak žijeme, jak umíme. A doufáme, že léčba bude úspěšná. V červenci budou Maxíkovi 4 roky a skončí rodičovská dovolená, kterou na něj teta má, budeme proto ukončovat i pěstounskou péči, protože teta musí do práce. Má také sama malou holčičku Johanku, která Maxíka učí spoustu věcí, protože je starší a brzy půjde do školy. Budu hledat tedy chůvu nebo asistentku, která by mě občas zastoupila, kdybych vypadla ze své role. A s tím bych nejspíš potřebovala pomoci. S tím ostatním, co přináší život, si poradím dobře, žijeme takhle sami od Maxíkova narození. Tatínek za námi jen jezdil na návštěvy, ale i ty byly velmi milé. A chybí nám oběma. Děkuji za přečtení našeho příběhu a přejeme Vám hezký den!