40. narozky, aneb charita 3/4

Tohle bude zatím nejosobnější příběh. Možná někteří z vás vědí, že už nějakou dobu abstinuji – podobně jako spousta mých kamarádů z dob našich školských chlastaček. K tomu, abych tehdy sebral odvahu a zašel na adiktologii, mě donutila jedna děsivá věc: nějak mi nešlo přestat a lhal jsem kvůli tomu svým nejbližším.

Když se na to dívám zpětně, zní to jako scéna z nějaké absurdní tragikomedie. Dopoledne strávená v Dobré trafice u piva a seriálů místo odkládaných pracovních schůzek. Online hovory s lahví odloženou mimo záběr kamery a chlast přelitý do čajového hrnku.

Bylo štěstí, že jsem tam tehdy šel. Na adiktologii byli skvělí, naprosto chápající a vstřícní. Uklidnili mě, že závislý nejsem ani náhodou, že jde „jen“ o abusus – nadměrné pití. Prý jsem k nim přišel jsem k nim přesně v ten moment, kdy se to zlomí buď na jednu nebo druhou stranu. Po půl roce hlídané abstinence a rozhovorů mě odkázali na terapii, kde jsem následně zjistil, proč to všechno vlastně dělám. Prostě jsem hledal způsob, jak si v těžké situaci, kterou jsme zrovna doma řešili, ukrást aspoň nějaký čas sám pro sebe. Když se na to podívám zpětně, říkám si ... jak prosté (Watsone). Vděčím jim za to, co teď mám, a komukoliv bych doporučil, aby si tam zašel klidně jen popovídat, když cítí, že mu věci přerůstají přes hlavu.

Až mnohem později, na dni otevřených dveří, jsem zjistil, jak neuvěřitelný přesah tahle organizace má. Neřeší zdaleka jenom závislosti. Starají se o neúplné a těžce zkoušené rodiny. Je to malá, nesmírně sympatická neziskovka, kde se každá koruna okamžitě promění v konkrétní pomoc. I malý příspěvek pomůže zajistit úplně základní věci – hygienické prostředky, jídlo, kroužky pro děti nebo třeba výbavu pro miminka a edukační pomůcky, které si mámy samoživitelky zkrátka nemohou dovolit.