Pro 10+50 dětí Mary’s Meals

Letos máme kulatý rok. Toník má dnes (začátek sbírky) deset let a já první březnový den (konec sbírky) padesát. A už týdny posloucháme, co že si k těm našim kulatinám budeme přát. Tak jsme si o tom povídali. O tom, jak vlastně nic nového a hmotného asi nepotřebujeme. A naše představy jsme vyháněli ad absurdum. Toník si představoval, jak obsypán elektronikou, hračkami a sladkostmi sedí ve své pokojíčku a já zase to množství dárkových košů a kazet se zbytnými drobnostmi a chemicky vypěstovanými a dovezenými kyticemi, protože v březnu fakt ještě nic moc přirozeně nekvete. A taky jsme vzpomínali na všechny slavné knižní boháče, kterým se stal jejich majetek prokletím. A pak taky na ty dnešní boháče, kteří přes samou práci a správu svého majetku, nemají čas na nic. A taky na Pinocchia, který se z přemíry materiálna málem stal oslíkem... Trošku to zlehčuji a prodlužuji. Ale výsledkem bylo, že jsme se nakonec úlevně viděli nad prázdnou dárkovou krabicí a prohlašovali: "Jé NIC, a to přesně jsme potřebovali." 

   Z darů se stává netečnost. To je častá kritika lidí směrem k dobročinným organizacím. Vy jim všechno dáte a oni se pak nemusí starat a stavět na vlastní nohy. Možná je i na tomto šprochu pravdy trochu, ale rozhodně to neplatí o Mary’s Meals. Krmit děti, které mají hlad a nemají ho čím utišit a k tomu jim jako bonus dát vzdělání, to je zatím ta nejsilnější myšlenka dobročinnosti, jakou znám. A tak já a Toník opravdu chceme NIC. Tedy NIC pro sebe. Ale taky bychom chtěli letos nakrmit 60 (10 Toník a 50 já) dětí Mary’s Meals. Budeme moc rádi za vaše finanční dárky i milé komentáře. A rodino nebojte se. Oslava bude i tak. O to radostnější :)