Dvě mámy

Bylo mi pět, když mě máma odvedla do Klokánku. Pamatuju si, jak studeně voněla ta místnost, jak mě držela za ruku a říkala, že si pro mě přijde.
Věřil jsem jí. Počítal jsem dny. Týdny. Měsíce.
Pak už ne.

U pěstounky jsem byl od sedmi. Zpočátku jsem byl opatrný – všechno jsem dělal, jak chtěla. Smál jsem se, když se smála, uklízel hračky, když zvedla obočí.
Říkala mi, že jsem šikovný, že to zvládneme. A já krůček po krůčku začal přijímat, že tohle je můj nový domov.

Večeř před spaním jsem ale pořád myslel na mámu. Představoval jsem si, že si pro mě zítra přijde.
Když jsem psal Ježíškovi svoje přání, napsal jsem: Chci aby se máma vrátila. A pak jsem to přeškrtl. Bál jsem se, že se to nesmí přát, když už mám jinou.

Máma pěstounka to viděla a já jsem jí to řekl – že se bojím, že mámu už nikdy neuvidím.
A že nevím, jestli ji můžu mít rád, když mám rád i ji.
Objala mě. Dlouho. A řekla:
„Můžeš. Jasně že můžeš.“

Ten okamžik jsem jí začal milovat a stala se mou skutečnou mámou. Druhou mámou. Dnes už vím, že to bylo poprvé, kdy jsem si dovolil být celý – i se svým smutkem, i s tím, co zůstalo po minulosti.
Moje druhá máma, ta, která o mě pečovala, unesla moji lásku k mámě, která mi zmizela ze života. 

Dnes jsem dospělý. Mám rodinu, práci, dítě.
A někdy, když se dívám na svého syna, jak usíná, vím, že jsem šťastný.

Ticho mezi námi

Bylo mi pět, když mě máma odvedla do Klokánku. Držela mě za ruku, řekla, že se vrátí. Čekal jsem. Dny, týdny, měsíce.  Pak jsem se to odnaučil.

U pěstounky jsem byl od sedmi. 
Byla přísná, ale starala se. Na první pohled všechno fungovalo – čisté oblečení, teplé jídlo, pravidla.
Jen o mámě se nemluvilo. Když jsem se zeptal, co s ní je, odpověděla:  „To teď neřeš. Máš mě, máme se rádi, to stačí.“
A já jsem se učil, že některé věci se prostě neříkají.
A na některé se vůbec nesmím ptát. 

Jednou jsem ji zklamal. Načapala mě, jak hledám mámino jméno na internetu. Rychle jsem zavřel okno, ale viděla to.
„To není tvoje starost,“ řekla tvrdě.
Pochopil jsem, že to není v pořádku. Že jsem rozbitý, když na n i pořád myslím.  Tak jsem se už neptal, aby to o mně ostatní nevěděli.  

Dnes je mi třicet.  Mám práci, moc mě nebaví, ale jde to. Vztahy mi nevydrží. Nemám rád objímání, jsem rád sám. 

Mámu jsem nakonec našel, bylo mi 14. Pěstounka byla naštvaná, než jsem skončil učňák, bylo to doma peklo. Občas mi zavolá na narozeniny nebo chce abych přijel na Vánoce. 
Ale já nechci.  

 Dětem v pěstounské a ústavní péči, kterých bylo v roce 2024 v ČR více než 18 000, chybí podpora od někoho, kdo si prošel podobnou cestou. Chceme vytvořit prostor, kde najdou pocit sounáležitosti, pochopení a bezpečný prostor ke sdílení.

Podpořte projekt, který dá těmto dětem sílu věřit ve vlastní budoucnost.