Mám FIPku. To je nemoc, na kterou se umírá. Nebo tak tomu alespoň doteď bylo.
Jenže moje mamka se jen tak nevzdává a společnými silami jsme našli řešení v podobě experimentální léčby. Ta je však velmi nákladná a dlouhá, a tedy vás tímto prosíme o pomocnou tlapku.
Dovolte mi, abych se představil.
Jmenuji se Kubík. Kde a kdy jsem se narodil, si už nepamatuji. Nevím ani, jak mi říkali kdysi v mém prvním domově – pokud mi vůbec nějak říkali. Fakt je ten, že člověčí rod si mě k sobě svou náklonností už dávno připoutal a na to se nezapomíná. Jenže jednoho dne přišel v mém dosavadním životě naprostý zvrat – ve vteřině jsem zůstal zcela sám, venku, v neznámém prostředí, bez svých blízkých, bez jídla, bez mého pelíšku, beze všeho, co mi do té doby dávalo pocit bezpečí a domova. Až později jsem se dozvěděl, že strašidelný les, kde jsem se ocitl, se jmenuje Parukářka a je součástí Prahy 3. To mě dodatečně uklidnilo. Brzy jsem zjistil, že zde nejsem úplně samotinkým a že tu pro všechny kočičí tuláčky funguje pravidelně a kvalitně zásobovaná jídelna.
Něco se děje...
Jedné březnové noci jsem zase přišel na večeři. Něco mi tehdy úplně nesedělo, mistička byla posazena uprostřed něčeho podivného. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, měl jsem hlad a hlavně na spěch – to víte, jaro… Jenže najednou, cvak! A já byl chycený v nějaké drátěné pasti. Než jsem se stačil vzpamatovat, ocitl jsem se v autě a následně v jiném, daleko větším a komfortně zařízeném mini pokojíčku. Události šly ráz na ráz – z nového pokojíčku jsem jel rovnou na veterinu, no a pak jsem byl celý den jak po flámu, byl jsem strašně protivný a pouštěl hrůzu, i když se mnou noví lidé jednali mile a vlídně. Jenže já jsem se zatvrdil a už jsem si ty lidské lháře a podvodníky k sobě nepustil. Nechali mne u sebe pár nocí přespat, dosyta se najíst a pak mne zase vrátili na místo, kde jsem se nechal tak hloupě chytit…Když jsem přišel zpět, ostatní kluci kočičí se mi smáli, že mi prý vzadu cosi chybí a že mám komicky vystřižený měsíček na oušku. Asi si pitomci nevšimli, že oni to mají zrovna tak!
Dny a týdny plynuly a já se na Parukářce začal cítit osamělejší a osamělejší… Bylo to zoufalé. Vzpomínka na milý hlas, teplo a dobroty mne pronásledovala čím dál tím víc. Jednoho večera jsem to už prostě nevydržel a tak strašně jsem začal na svou krmičku naléhat, že mne chytila jen tak do náručí a donesla tam, no, víte přece kam, kde mě nedávno krmili, hezky se mnou mluvili a já s nimi nechtěl nic mít a pak jsem toho v křoví o samotě litoval… Nastal nádherný čas! Začali mi říkat Jakube, Kubíku, Kubko, Kubiši, Kubíne, a protože jsem stále někoho kousal a zlobil, vysloužil jsem si arci oslovení Jakub Hryzec I. Ano, nebyl jsem jedináčkem, sešel jsem se s mnoha přáteli, které potkal stejný osud jako mne – odložen, opuštěn.
Nový život!
Jenže, na mne se znovu usmálo štěstí! Věřte nebo ne, ale já, obyčejný flekatý kocour, jeden z mnoha tisíc čekajících na trvalý domov, jsem zaujal další úžasnou lidskou bytost. Moje dočasková panička se trochu zdráhala, bála se o mne, prověřovala novou domácnost. A pak jsme jeli! Čekala na mě jedna prima ženská a stejně tak jedna skvělá kočičí kamarádka/ségra, která měla osud daleko horší nežli já - přijela totiž z Ukrajiny, kde měsíc žila v jedné přepravce se svými koťátky v úkrytu a přišla o všechno a všechny své blízké… Teta z dočasky mi řekla slova „Kubíčku, měj hezký život!“ a odjela.
Mám rodinu!
No a nová máma mi neřekne jinak, než Kubíčku pupíčku. Se ségrou jsme sice adoptovaní, ale vůbec nám to nepřijde, jsme prostě svoji, rodina. Přezdívají nám „demoliční četa“, jelikož při hraní nevidíme doleva – doprava a už jsme při hraní pár věcí rozbili. Ale mamka se na nás nezlobí, protože jsme prý srandovní.
A tak jsme spolu my tři slavili Vánoce. Bylo to hrozně super, pod stromečkem, který jsme všichni tři zdobili společně, jsme měli podložku na parapet, úplně tu samou, jakou už máme, protože jsme se o ní se ségrou strkali, tak teď máme každý svojí. Na stromečku byly nějaké divné věci, prý ozdoby, se kterými jsme si se ségrou chodili na tajňáka hrát. Ale co byla největší bomba – místo půl kapsičky denně jsme teď oba dostali jednu celou! Abych tedy nekecal, já jsem vždycky měl víc než ségra, protože jsem to po ní dojídal – a to i teď! Takže jsem měl kapsičku a kus! Super!
Mami, mně je špatně...
Jenže pár dní po Štědrém večeru jsem se začal cítit divně. Bolelo mě vyskočit na postel za mámou a když mě na tu postel dala, bolelo mě seskočit. Hned druhý den mě teda nacpala do té plastové odpornosti a vyndala mě u doktora!!! To se mi teda vůbec nelíbilo. Doktor řekl, že to mám z toho divočení se ségrou, nejspíš zaseklá záda, tak mi ironicky udělal další bolest, prý injekce, pffft, aby mě to přestalo bolet. Jenže mně se za pár dnů udělalo ještě hůř. Nešlo mi chodit na záchod a mamka se strachovala, že to je těmi kapsičkami. Já se jí snažil přesvědčit jakože ne, dával jsem si pozor, aby viděla, že stále baštím, aby mi je nepřestávala dávat… Ale moc to nešlo. Začalo se mi dělat opravdu špatně. Nechtěl jsem, aby to máma viděla, tak jsem se před ní začal schovávat. Když mě viděla, udělal jsem šarádu, jako že je všechno v pohodě, hlavně, ať mě zas nedává do té věci. Mamka to ale prokoukla a začala se o mě zase strachovat, tak mě prostě nacpala do té plastové věci. A zase jsem se objevil u pana doktora!!!!
Bojím se...
Tentokrát se ale stalo něco špatného. Doktor mi naplácal na bříško něco studeného a pak mi tam jezdil takovou divnou věcí. Řekl něco sprostého (to se přece nedělá!) a pak prý, že mám mokrou FIP. Nevím, co to je, ale mamka začala okamžitě brečet. To je ostuda…
A mamka nepřestala brečet ani druhý den. Neustále někam psala a volala a mazlila se se mnou, což mi teda nebylo vůbec příjemný, protože byla celá unudlaná, fuj. A co jí napadlo? No, zase mě nacpala do té plastové věci!!!!
Tentokrát jsme se objevili jinde a starala se o mě paní doktorka. Hned mi řekla, že jsem Citrónek, tak jsem se na ní zamračil, že jsem přece Kubíček. Prý to je ale kvůli tomu, že jsem zežloutl. Máma zase brečela, strašná ostuda, fakt. Paní doktorka byla ze začátku strašně milá, ukazovala mi věci, nechala mě, abych je očuchal, jestli je to všechno v pořádku. To já rád, takhle kontrolovat. Pak ale začaly špatné věci. Oholili mi strašný účes na bříšku, fakt hrůza, akorát je mi na něj teď pořád zima, navíc na to zas dali tu studenou věc a něčím mi po něm opět jezdili. Pak mi dokonce vyholili místo na tlapičce, zapíchli do ní jehlu a začali ze mě mačkat krev!!! Kdo to kdy viděl?!
Neopouštěj mě!
To jsem si myslel, že horší už to nebude a paní doktorka mi pak ale dala injekci, která tak strašně moc bolela a pálila. Mamka mě celou dobu držela, tak jsem se k ní přitisknul a kouknul na ní svými velkými, vyděšenými kukadly. Mamka měla strašnou nudli u nosu a když jsem zamňoukal, abych jí řekl, jak moc mě to bolelo, čapla mě ještě pevněji a dala mi pusinky, ale já vím, že si do mě utřela i tu nudli. Myslel jsem si, že pojedeme zpátky domů, ale jen, co mě nacpali zpátky do přepravky, mamka se se mnou loučila. Nechápal jsem proč, nechtěl jsem, aby mě opustila. Tak strašně jsem se bál… A mamka taky.
Noc jsem strávil sám, bez mamky, bez ségry, neležel jsem s nimi v posteli, jak jsem zvyklý. V tlapičce jsem měl kanylu a tak strašně jsem si přál, abych mohl domů. To se mi naštěstí vyplnilo hned druhý den večer. Jenže pak jsme se jednou vyspali, pohráli si, já mamce ukázal, že je mi líp a nemusí se o mě už bát. Ale ona mě stejně zase vzala k paní doktorce na tu strašně bolavou injekci. Zase jsem plakal bolestí a mamka zase plakala, když jsem se na ní podíval.
Mamce jsem dokazoval každým dnem víc a víc, že se o mě nemusí bát, protože je mi, i přes ty dennodenní stresující cesty na bolavou a pálivou injekci za paní doktorkou, mnohem lépe. Mamka i ségra a všichni okolo z toho měli strašnou radost. Jenže mně se pak jedno ráno zase udělalo špatně, nemohl jsem dýchat….
Bojuji!
Prý mě teď čeká hodně vyšetření, hodně prášečků, které já tak strašně nerad polykám a stále ještě nějaké ty hrozně bolavé a pálivé injekce, při kterých vždycky s mamkou pláčeme. Ale já věřím, že to dokážu a uzdravím se. Věřím, že zase budu moc spát s mamkou v posteli, prohánět se se ségrou a rozbíjet při tom věci, dojídat ségry kapsičky a útočit na nohy, které lezou zpod deky. Na rozdíl od mamky jsem silný kocour a ne uplakaná bábovka. Bojuji o život a jen tak to nevzdám!
Mamka byla vždycky ta, která se snažila pomáhat a přispívat těm, kteří potřebovali. Ale moje léčba bude hrozně nákladná. Jelikož se jedná o experimentální léčbu, léky, které budu nyní denně po několik týdnů brát, se dají sehnat pouze v zahraničí, a tedy nemohou být financovány sbírkou. Co však financováno být může jsou podpůrné léky, kterých teď bude habaděj, vitamíny, drahé kontroly na veterině a hospitalizace, stelivo, desinfekční prostředky, dopravné ke všem těm doktorům a hlavně granulky, kapsičky a moje milované „ňaminky“.
Pokud jste můj příběh dočetli až sem, chci jen říct, že nemoc FIP je sice průšvih, ale léčba už je nyní možná. Vím, že (nejen) kočiček s podobným osudem je spousta, ale já bych si tak hrozně přál zase slavit ty Vánoce s mojí ségrou a maminkou.
Děkujeme za každou korunu a pac a pusu! Váš Kubíček pupíček
Čauky mňauky! Přicházím za vámi s další, poslední, aktualitou. Jsem v půlce léčby. S tímto milníkem přišly i kontroly mého stavu - kardiologie a krev. A jak jsem dopadl?... Na jedničku s hvězdičkou!!! Srdíčko mám jako zdravá kočička a krev jakbysmet. Další kontroly mě čekají za měsíc a uvidí se, jestli se léčba bude moci ukončit 84. den, nebo bude potřeba léčbu prodloužit. Nicméně, s výsledky, jaké mám, bude jistě 84. dnů stačit, i přes moje počáteční hospitalizace. Hurá! Abych pravdu řekl, trochu už mi ty výlety chyběly. V přepravce jsem měl novou deku a těšil jsem se, až jí vyzkouším! Kardiologie byla vlastně fajn. Jeli jsme s mamkou taxíkem přes celou Prahu a zpět a oba řidiči byli moc hodní, stejně tak paní doktorka. A víte co? Dostal jsem jenom jednu injekci a bylo mi po ní strašně fajn. Všechno se mi zdálo hrozně v pohodě, žádný stres.... Mamka se mi hrozně smála. Nevím, co to bylo, ale byla to paráda - no řekněte sami, nemám super výraz? A proč tuto aktualizaci píši? No protože jsme se rozhodli sbírku předčasně ukončit. Všem vám moc a moc děkujeme za vaši pomoc, bez které bych tady už nebyl. Jenom díky vám mám zase možnost řádit se ségrou a rozbíjet mamce skleničky, kousat mamky nos a lovit její nohy pod dekou. Ačkoli začátek byl kvůli původní špatné diagnóze a následným hospitalizacím složitý, léčba nyní probíhá tak, jak má a já se opět chovám jako zdravý kocour. Jsem, díky vám, žijícím příkladem, že léčba FIP zabírá a stojí za to. Nyní nebude potřeba dalších hospitalizací a léčba bude probíhat dle plánu, kdy u mě vychází na zhruba 260kč/den plus výdaje za kontroly (např. krev 2380 Kč). Vybrané peníze tedy pokryjí většinu léčby, která se vyšplhala takto vysoko právě kvůli potřebným hospitalizacím a krevním transfuzím hned na začátku. Pokud se ocitnete ve stejné situaci, určitě léčbu podstupte. Na FIP již kočičky umírat nemusejí. Jsem toho živoucím důkazem. Pac a pusu, posílám spoustu lásky a jeden kousanec k tomu váš Kubíček zlobíček
17. 2. 2023
Krásný den,
moc vás všechny zdravíme a přinášíme novinky ohledně financování léčby, aby nedošlo k nějakému nedorozumění nebo abychom někoho nedemotivovali cenou. Přestože FIP je zákeřná nemoc, léčba je velmi úspěšná (přes 90 %). Ve většině případů, a díky stále lepší dostupnosti léků, se cena stále snižuje. Navíc je lepší informovanost veterinářů a i veřejnosti. Léky + veterinární kontroly vychází ve většině případů okolo 10–25 tisíc Kč (záleží na druhu FIP, hmotnosti kočičky, apod.). Věříme, že léčba se vyplatí a pokud máte možnost, tak do ní určitě investujte. Myslíme si, že každý život stojí za záchranu a bojovat má smysl.
Bohužel „většina případů“ není případ našeho Kubíčka. Kubíček byl na začátku onemocnění špatně diagnostikován a léčen kortikoidy na „bolavá“ záda. Až po 6 dnech pan doktor stanovil FIPku, ale neměl zkušenosti s léčbou. Kubík tedy musel na jinou veterinu a protože na tom nebyl dobře, nechali si ho na pozorování. Pak šel na 2 dny domů, ale protože se jeho stav nelepšil, šupajdil opět na vet. Zjistilo se, že se mu netvoří bílé krvinky (nejspíš kvůli podání kortikoidů na záda) a musel dostávat krevní transfuze, celkem dostal 2. A po 5 dnech na veterině mohl jít konečně domů.
Když jsme sbírku s jeho maminkou zakládali, tak už byl hospitalizován po druhé, takže jsme věděli, že částka, kterou potřebujeme vybrat bude vysoká. Jen jsme nevěděli, jak moc vysoká, jak dlouho Kubík bude na veterině, apod. Vyšli jsme tedy z pár informací, co jsme v té chvíli měli k dispozici a stanovili jsme částku 70 tisíc korun.
Kubíkovi 2 hospitalizace stály téměř 20 tisíc korun, na další výdaje se můžete podívat na obrázku. Vybralo se tedy dostatek financí, a proto jsme se rozhodli sbírku předčasně ukončit. Díky VÁM jsme schopní celou léčbu dofinancovat.
Ze srdce děkujeme všem, kdo jste nás podpořili, moc si toho vážíme ♥. V případě, že by nějaké vybrané penízky zbyly, tak je použijeme na pomoc kočičkám na ulici, o které se jako spolek staráme (odchyty, kastrace, krmení, budování zázemí). Za Tlapro, Pavla
1. 2. 2023
Ahoooj! Zdravím vás všechny! Tak se ozývám po delší době - víte proč? No protože jsem hrozně zaneprázdněný - ale už ne cestami na veterinu, ale hraním si! Pravidelně mamku budím v hodinách jako je 2 ráno, 3 ráno a moje nejoblíbenější hodina na hraní - v 5 ráno! Je to strašně žůžo, mám zase spoustu energie a chuti do jídla. Mamka nestíhá kupovat mňaminky. A už máme váhu - z té teda úplně nadšený nejsem, ale prý je důležitá. Z toho důvodu, že můj začátek léčby byl poněkud.... ahem... atypický (za normálních okolností se kočičkám a kočičákům udělá lépe v prvních dnech léčby, ale to já byl hospitalizován a po transfuzích) a léčba naštěstí začala opravdu brzo, jsem místo přibírání zatím ještě stále pod váhou, kterou jsem měl při začátku léčby. Ale jak píšu, papkám opravdu rád a hodně, tak věřím, že to za chvíli zase doženu! V současné době beru tři druhy prášků: na FIP, na játra a na krvinky. První dvě budu brát průběhem celé léčby a prášeček na krvinky už jenom pár dnů. Tady máte video, abyste viděli, jak moc šikovný jsem a jak moc si vážím toho, že jste mi vašimi dary umožnili léčbu postoupit - takhle zodpovědně a svědomitě prášečky polykám! Tak se mějte úplně nejlépe a pac a pusu! Váš Kubíček zlobíček
Pro přehrání tohoto videa povolte marketingové cookies.
22. 1. 2023
Krásný den, v pátek jsme navštívili Kubíčka, abychom se podívali, jak se mu daří. Jak je vidět, léčba krásně zabírá a my doufáme, že Kubíčkovi už bude jen a jen lépe ❤️. Moc děkujeme všem, kteří jste přispěli na jeho léčbu 🙏. Tlapro
Pro přehrání tohoto videa povolte marketingové cookies.
21. 1. 2023
Ahój! Tak už jsem týden doma! Od středy už dokonce ani nejezdím na ty bolestivé injekce. Poslední dvě dávky se mi paní doktorka s mamkou smály, protože jsem už byl opravdu naštvaný a po píchnutí jsem zaběhl do přepravky a zakousl se do ručníku, který tam mám, aby mi nestuděly tlapičky. Chtěl jsem jim tím ukázat, jak moc naštvaný jsem a jak moc mne ty injekce pálí, ale jim to přišlo vtipné. Tak kde to jsme! Příště se zakousnu do nich a uvidíme, kdo se bude smát! Ha ha! Doma je to bájo. Mamka objednala nové ňaminky, jenom pro mě, abych prý přibral. Já měl teda největší radost z té krabice... Ale snaha se cení. Už mi i docela chutná, tak mamka bude muset pořídit váhu, aby se mohla upravovat dávka těch nových prášků, co mám místo injekcí. Už dokonce nejsem ani tak žlutý! Tak se mějte, já jdu zpátky do postele za mamkou. Jenom díky vám můžu zase každé ráno trávit s mamkou a ségrou v posteli - a já jsem za to tak moc vděčný!!!! Pac a pusu váš Kubíček pupíček
14. 1. 2023
Ahooj! Tak se hlásím s aktualitou. Už jsem doma, je mi mnohem lépe a už zase řádím. Léčba zabírá! Už jen 74 dnů... Tak snad už bude jenom lépe. Paní doktorka říkala, že budu z injekcí moci přejít na tabletky. Tabletek teď polykám tolik, že ta jedna už se ztratí. Jsem rád, protože ty injekce mě opravdu hodně bolely. Nicméně mě stále čeká spoustu kontrol a testů a zdaleka ještě není vyhráno. Ale já bojuji a je to vidět! Tak pac a pusu a všem vám moc děkuji za podporu! Váš Kubíček
Pro přehrání tohoto videa povolte marketingové cookies.
11. 1. 2023
Ahoj všem, zdravím vás z nemocnice. Jsem tu již 3. den a mám za sebou druhou krevní transfuzi. Ta první mi moc nepomohla, naštěstí se o mne starají hodní lidé a měl jsem možnost druhé transfuze. Tímto zdravím kocourky Záviše a Vilíka od tety Adély, kteří jsou mými dárci. Teta i mamka mi přinesly něco na zub, protože jsem z domova rozmlsaný a nemocniční strava mi moc nejede. Taky bylo hodně mazlení, protože ačkoli se se mnou chodí doktorky i sestřičky mazlit, nikdo to neumí tak, jako máma. Tak držte tlapičky, abych už mohl jít co nejdříve domů. Pac a pusu váš Kubíček
