Ročně skončí v ústavech stovky dětí. Některé z nich mají štěstí a stát jim zajistí náhradní rodinu. Některým však stát náhradní rodinu ani nehledá. 
Proč tomu tak je? 
Na úřadech pracují "jen lidé" - úředníci a úřednice, kteří mají své osobní zkušenosti a předsudky. 
Považují děti jiného etnika, nebo děti s hendikepem za případy odsouzené k neúspěchu. 
My víme, že všechny děti mají naději. A pokud se do seznamů dětí dostanou, rodinu dříve či později nacházejí. 

Toto je však pro nás nepřípustné.

ŽÁDNÉ DÍTĚ NEMÁ LEŽET SAMO V POSTÝLCE - AČ ÚSTAVNÍ, NEBO NEMOCNIČNÍ. 

Případ malého chlapce z Děčína názorně ukázal, jak to dopadá, když selže systém i jedinec.

Z praxe známe desítky takových případů.

Některé děti nakonec to štěstí měly - narazily na svého anděla strážného.

Některé stále leží v postýlce a marně čekají!

POJĎTE TOTO ZMĚNIT S NÁMI!

Jak?

Budeme pokračovat v tom, co již rok děláme. Budeme se dále scházet s poslanci (nyní novými), senátory, hejtmany a náměstky pro sociální politiku v jednotlivých krajích, s vedoucími OSPODů. Budeme dále jednat s Ministerstvem práce a sociálních věcí a obracet se na Veřejného ochránce práv. Budeme pomáhat s tvorbou metodik, legislativních změn, přinášet podněty z dobré praxe, připomínkovat, upozorňovat.
DÍKY VÁM NA TO VŠAK BUDEME VÍT VĚTŠÍ KAPACITU  A TEDY MNOHEM VĚTŠÍ DOSAH.

Budeme se nadále zabývat individuálními případy ohrožených dětí a ukazovat úředníkům i veřejnosti, že to jde i jinak. Máme za sebou případy, které medializované nebyly, přesto měly šťastný konec.

KDYŽ SE CHCE, VŠECHNO JDE! KAŽDÉ DÍTĚ JE VHODNÉ DO RODINY!

DENINKA
Když se dveře konečně otevřeli, poprvé jsme viděli naši pěstounskou dcerku. I když jsme to tehdy ještě netušili. Byla malinká. Vůbec nevypadala na 16 měsíců, spíše na čtyři. Neudržela hlavičku, tělíčko měla jako hadrová panenka, očka zavřené a když je náhodou otevřela, bloudila s nimi v prázdnu. Dozvěděli jsme se, že mimo těžké kombinované postižení psychické i tělesné, je Deninka slepá a hluchá. Oba jsme ji s manželem tulili, chovali, povídali ji. Měli jsme pocit, že reaguje na hlas, i když nám tvrdili, že to není možné.

Celý příběh Denisky si můžete přečíst na našem webu zde

DANEČEK
Danečka jsme poprvé viděli v jeho 6 letech. Černooký chlapec na nás při Dni otevřených dveří v ústavním zařízení zamrkal dlouhými řasami, při kterých se zvedal vítr. Byl spontánní, divoký, smál se hlasitým smíchem, nemluvil a byl celodenně na plenách. Přiběhl k manželovi jako velká voda, chytil ho za ruku a s upřeným pohledem se ho snažil přimět k následování. „Nikoho nemá,“ prohodila směrem k nám zdravotní sestřička.

Celý příběh Danečka si můžete přečíst na našem webu zde