Hospicová a paliativní péče
Osvěta a poskytování informací
Poslední péče: Podpora, která smrtí nekončí...
‚‚Když mi táta umřel v nemocnici, dostala jsem na jeho věci černý igeliťák. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Každý má přece právo na čas se rozloučit, někdo ho potřebuje víc, někdo míň.‘‘
Poslední péče to mění. Vracíme lidem důstojnost, informace, vyvíjíme aplikaci a tvoříme projekt Posledního pokoje pro nemocnice a sociální zařízení.
Můj táta umřel asi 10 minut na to, co jsem na Silvestra přiběhla do nemocnice. Tušila jsem, že je to zlý, ale ne tak moc. Nikdo mi to neřekl narovinu. A vlastně ani nevím, jestli to řekli jemu. Myslim, že na mě čekal, stihla jsem ho pohladit a říct, že tam jsem. Začal chrčet a vydechl naposled. Stála jsem tam, po tváři se mi koulely obrovské slzy. Doktor konstatoval smrt. Z vedlejšího lůžka se ozvalo: ‚‚Mladá paní, vypněte prosím tu televizi a upřímnou soustrast.‘‘ Netušila jsem, co teď dělat, komu zavolat, když v tom mi přicházející sestra oznámila, že tátu odvezou a jestli bych mohla vyklidit věci. Už? Měla jsem v hlavě tisíc myšlenek a nebyla ničeho schopná. “Já nemám nic do čeho bych to dala”, sestra se na mě podívala a podala mi černej igeliťák. Život mýho táty se smrskl do odpadkovýho pytle, který jsem držela před nemocnicí s papírama, brečela a v hlavě se mi točila poslední slova personálu: ‚‚Druhýho si zařiďte pohřeb, upřímnou soustrast. Nashledanou.” Ten pocit bezmoci ve mně zůstal ještě hodně dlouho.
Smrt se týká každého z nás. Přesto na ni často býváme sami. Když někdo zemře, většina z nás netuší, co dělat. Ne proto, že by nám chyběla láska nebo odvaha, ale protože nám nikdo neukázal, jak péče o zemřelého, první hodiny po úmrtí a poslední rozloučení může vypadat.
V české společnosti jsme během posledních desetiletí zapomněli na zkušenosti spojené s umíráním a smrtí. To, co dříve bylo přirozenou součástí života rodin a komunit, se přesunulo za dveře institucí. My tak na zkušenosti spojené s umíráním a doprovázením umírajících, zemřelých a pozůstalých zapomněli.
Věříme, že to můžeme změnit a že příběhy jako ten výše jednoho z nás se nemusí opakovat. Proto vznikla Poslední péče - neziskový projekt organizace Máš jen jeden z.ú., který navrací lidem informace, kompetence a důstojnost do závěru života i do času po něm. Naší misí je praktické zlepšování podmínek pro umírající, pozůstalé i pečující personál. Hledáme cesty, jak do zkušenosti doprovázení v závěru života i po něm vnést laskavost i praktičnost.
Vaše podpora nám pomůže financovat:
Mobilní aplikaci (P)O SMRTI: Chceme dostat informace k lidem, kteří je právě potřebují, aniž bychom zatížili pečující personál. Vyvíjená aplikace nabídne mimo jiné stručné a jasné informace pro pozůstalého v krizové situaci, audio průvodce i mapu podpůrných kontaktů.
Vzdělávání studentů pečujících oborů i pečujících odborníků: Přinášíme vzdělávání v poslední péči k odborníkům i na školy k budoucím pečujícím profesionálům, studentům sociálních a zdravotnických oborů na středních a vysokých školách, aby téma péče o člověka po smrti byla přirozenou součástí výuky i praxe.
Instalace Poslední pokoj: Společně s funerální designérkou Janou Trombíkovou připravujeme mobilní pokoj, který umožňuje i v omezených podmínkách (např. vícelůžkové pokoje, JIP, ARO) vytvořit důstojný a citlivý prostor pro rozloučení. Z instalace vznikne ucelený šiřitelný nástroj včetně možnosti individuální spolupráce na míru konkrétním prostorům.
Mapa poslední péče: Abychom na poslední péči nebyli sami, sdružujeme a propojujeme služby a produkty, které v závěru života i po něm pomáhají. Na jednom místě tak naleznete psychosociální, právní nebo finanční podporu, obřadníka, funerální umělkyni nebo alternativní pohřebiště.
Děkujeme vám, že spolu s vámi může být poslední péče o člověka laskavá.
