Jít svou cestou

Aktuality od Jany

• 15. 9. 2025
  Tuhle aktualitu píšu už z domova... Ano, nejsem takový ten člověk, co postuje hned všechno za čerstva.... Mně to nejde, spíš si užívám přítomnost a pak o ní něco napíšu...
  
  V sobotu v penzionu, v tak hezkém pokojíku, v teple a po dnu stráveném na čerstvém vzduchu a přesto noční regenerace nic moc… Když se zavře restaurace, tak to neznamená klid, ale naopak si hosté udělají párty na pokojích. Takže po dvou hodinách spánku jsem poslouchala smích, zpěv a neustále courání po chodbě. Skoro jsem si říkala, že by bylo lepší se přidat… Pozor: foto je pouze ilustrační ;-) můj vybraný penzion byl mnohem útulnější...
  

  

  
  Ráno začalo dle předpovědi pršet, což mně nevadí, vybavení jsem měla a nikde nic na těle nebolelo, takže jsem vyrazila. Poslední úsek byl schválně kratší, abych stihla vlak, navíc jsem doufala v teplé jídlo v cílové destinaci.
  

  

  
  Krušné hory jsem cestou vyhodnotila jako liduprázdné, krásné a lehce zvladatelné. Chůze mi přišla jako přirozený pohyb, nenáročný a radostný… Jen některé úseky byly nudné, na pohled i pro nohy, ale většina dýchala historií a to i neveselou bohužel.
  

  

  
  
  

  

  
  Déšť nebyl tak vydatný jak předpovídali, občas vykouklo sluníčko, občas trochu sprchlo, ale bylo to spíš romantické… Zkrátka, štěstí mi přálo a to doslova, restaurace v Hoře sv. Šebestiána měla otevřeno, milý personál mě zahrnul svou přítomností a tak tu největší průtrž mračen jsem strávila u dobrého jídla, hodinku před příjezdem vlaku do Chomutova.
  

  

  
  Strašně se mi nechtělo do města. Bylo mi v Krušných dobře! Určitě se vrátím!!! 
  
  Děkuju, že můžu svobodně chodit po té naší zemi.
  

  

• 13. 9. 2025
  Je to vlastně zvláštní, když se člověk takhle veřejně podělí o své plány a cíle. Vždycky jsem to měla tak, že nepotřebuju být viděna a slyšena, chci jen být a jít, já a příroda. No jo, jenže se uvnitř začal ozývat hlas, co říká, že možná kdysi dávno, nevzpomínám si, to mohlo být jinak... Chtěla jsem být viděna, slyšena a sdílet své zážitky, ale nešlo to, něco se pokazilo a zakázala jsem si to. Tak to teď pomalu zkouším a zkoumám…
   

  

  
  První den bych asi ani nenazvala jako první, jde spíš o čtvrteční přesun z Prahy do startovní čáry… Přesto to bylo už celkem zajímavé… Kamarádka Blanka, která kvůli bolavému kolenu a nachlazení přemýšlela o zrušení, nakonec přeci jen vyrazila nadopováná prášky. Vyjely jsme později takže poslední úsek z Teplic v Čechách do vypůjčené chatky “mezi dvěma zatáčkami” jsme využily místní taxi službu. Drážní chatička bez elektřiny, v noci jen s čelovkou byla dobrodružství samo o sobě, ale v dobrém!!! Kolegyně Zuzka z bývalé práce nám mj. připravila domácí likér… V noci byla zima takže jsme se ztuhlé v 6.30 vyhrabaly z peřin, udělaly na plynové bombě čaj a vyrazily…

  

  
  Cesta krásná, pohodová, skoro žádní lidé, v půlce jsme si daly hodinku pauzu v Bistru Fláje a pak druhá část, všechno běželo podle plánu, po pár kapkách vysvitlo sluníčko… Zakončily jsme to po 30km v hospodě spolu s místními štamgasty. Druhou noc jsem měla domluvenou u Terezy, bývalé spolužačky, kterou jsem léta neviděla. Byla to krásná náhoda, že zrovna trasa vedla přes její chalupu, kde jsem byla před 17 lety a když jsem Terezu kontaktovala, dostalo se mi vřelého přijetí. Takové setkání se neobejde bez řádné oslavy…

  

  
  Blanka už předem věděla, že s churavým tělem to celé nedá, takže si na sobotní ráno zařídila odvoz do Prahy.
  
  Čekal mě úsek kolem 25km, věděla jsem, že na konci se můžu těšit na penzion s restaurací... Má být hezké počasí a tak jsem nikam nespěchala... Kochala se výhledy a nebo se trochu bála v těch temných částech lesa, kde bylo zvláštní ticho, zvláštní stromy, zvláštní studeno, mrtvo... Když jsem šla sama, začala jsem více vnímat, své tělo, okolní pohyby v trávě, zvuky... Děkuju za prožitky! Máme pořád ještě kolem sebe hodně krásy!
  
  Překvapení dne se konalo až na samém konci,  pro nemoc byla restaurace zavřena. Naštěstí paní majitelka penzionu reagovala na zprávu a poslala tatínka, který mě ubytoval. K večeři tedy jen müsli tyčinky... Ale únava po celkových 55km zavelela do sprchy a spokojeně do postýlky.