Běžnou náplní každého Teouškova dne je proto už od narození pravidelné cvičení, rehabilitace, časté návštěvy u odborníků a spousta nejrůznějších terapií. Jen díky tomu se už teď dostal Teo tak daleko, jak to na začátku nikdo nečekal. Jenže téměř nic z toho, co mu nejvíc pomáhá, nehradí pojišťovna a nám rodičům už pomalu dochází finanční síly. Proto jsme se rozhodli vás poprosit o pomoc. 

Byl pátek třináctého, když jsme vcházeli na běžnou ultrazvukovou kontrolu… a pak se najednou za hodinu a 19 minut se náš život otočil vzhůru nohama. Z neznámého důvodu přestala fungovat placenta a Teoušek byl tak odříznutý od přísunu živin a kyslíku. Život mu zachránil akutní císařský řez. Bohužel se to ale neobešlo bez komplikací a Teo utrpěl krvácení do mozku IV. stupně. Byl navíc těžký hypotrof, ve 32tt vážil pouhých 1410 gramů. Mnoho dalších týdnů proto strávil na JIP v Podolské porodnici. Jeho zotavování komplikoval hyperinzulinismus, což je velká kolísavost krevního cukru. Kvůli velmi častému měření hladiny inzulinu, při kterém vždy musí pacienta píchnout jehličkou do prstu, se nakonec stal nejmenším pacientem, kterému byl aplikován diabetický senzor.

Po jednom z mnoha ultrazvuků mozku, kterými Teo prošel, přišla hrozivá diagnóza – periventrikulární leukomalácie. Je to následek zakrvácení do mozku, po kterém zbylo Teouškovi v hlavičcce několik černých nefunkčních míst. „Nikdo vám nedokáže říct, jak vážné postižení vašeho syna čeká. Musíte se připravit i na to, že půjde o velmi vážnou formu mozkové obrny. Ale když budete poctivě cvičit, tak by nemusel jen ležet…“ říkali s velkou opatrností lékaři. O půl roku později se skutečně potvrdila těžká forma DMO – spastická tetraparéza, což je vážné postižení hybnosti všech čtyřech končetin. Opožděný psychomotorický vývoj je v tomto případě jistý, často se přidává mentální retardace, oční vady, logopedické a stravovací potíže a další postižení. Všechny svaly v těle spastika jsou ve zvýšeném napětí až v křeči bez možnosti uvolnit se. Jestli a jak se bude dítě hýbat, zda se bude alespoň plazit nebo ho vycvičíte třeba i k samostatnému sezení? A jestli bude chodit? To je absolutně v nedohlednu. Co vás skutečně čeká vám nikdo neřekne, nic se nedá předem odhadnout. Můžete jen cvičit, rehabilitovat a doufat…

Jenže my jsme se rozhodli to nevzdat. A proto už od první chvíle cvičíme s Teouškem poctivě 4× denně Vojtovu metodu, pod vedením fyzioterapeutky z Podolí. Pravidelnost je zásadní, vynechat ani jediné cvičení denně pro nás neexistuje, omlouvá jen Teova nemoc nebo lékařský zákrok. Ať je venku léto nebo zima, ať má máma chřipku nebo zánět šlach z cvičení, nic není dost velký důvod nevylézt čtyřikrát denně na cvičební stůl.  K tomu jezdíme pravidelně jednou týdně na několik dalších terapií. Plavání Teovi pomáhá uvolňovat spastické (křečovité) svaly, hipoterapie posiluje hluboké vnitřní svaly a umocňuje efekt cvičení Vojtovky. Ergoterapie mu zase pomáhá s jemnější motorikou, učí nás, jak si s ním správně hrát, aby ho i hra rozvíjela a rehabilitovala. K tomu ještě jednou za měsíc jezdíme na karaniosakrální osteopatii, která Teouškovi pomáhá k uvolnění napětí v těle i psychice.

To co se ale ukázalo pro Teouškův vývoj jako úplně zásadní, je speciální metoda Petry Fridrichové, která kombinuje jógovou a kineziologickou terapii. K tomu byl Teovi už třikrát aplikován neurologem botulotoxin do všech čtyřech končetin, což při jedné aplikaci dělá asi 24 injekcí. V kombinaci s Vojtovkou to má na Teouška doslova zázračný efekt… hlavou kroutí nejen jeho neurolog, ale i další odborníci. Zatímco v osmi měsících se Teo ještě nedokázal ani otočit sám na bříško a lékaři nás začínali připravovat na variantu, že nikdy sám chodit nebude, o rok později ten malý rošťák leze nejen po zemi, ale troufne si i na schody. Dokáže to, co by u jednadvaceti-měsíčního kvadruspastika asi nikdo nečekal. „Za svou čtyřicetiletou kariéru jsem viděl jen málo dětí s tak špatnou prognózou a tak dobrým výsledkem.“ řekl nám jeho neurolog. 

Jenže tenhle zázračný pokrok není zadarmo. Je vykoupený obrovskou dřinou jak Teouška, tak i celé jeho rodiny. A stále ještě nemáme vyhráno, protože je pořád ještě mnoho věcí a dovedností, které musí Teo zvládnout, aby si mohl hrát aspoň podobně, jako jiné děti. Stojí nás to nejen velké fyzické i psychické úsilí, ale i mnoho peněz, protože většinu z toho, co Teovi k porážení obrny pomáhá, nehradí pojišťovna. Roční výdaje za všechny nehrazené terapie, ubytování, cestování na rehabilitace a rehabilitační pomůcky převyšují částku půl milionu korun. Už teď víme, že od prvních Teouškových krůčků nás dělí ještě hodně času a cvičení a proto jsme se rozhodli požádat o pomoc na pokrytí nákladů na dva roky dopředu. Věříme totiž, že se nám ta dřina a investice vyplatí a že Teo bude jednou moct chodit po vlastních nohách a co víc, že to dotáhne až k úplné samostatnosti.