Jmenuji se Radim Navrátil, bydlím v Přelouči, a narodil jsem se den po Štědrém dnu v roce 1992. Možná jsem chtěl být ještě vánoční dárek, jenomže jsem to nejspíše uspěchal, protože jsem se měl narodit až 3. 3. 1993. Narodit se o devět týdnů dřív s sebou bohužel většinou nese komplikace, a já se tehdy trochu přidusil, a to mi malinko poškodilo pár center v mozku – mám dětskou mozkovou obrnu spastickou kvadruparézu. V praxi to znamená, že mám celkově motorické problémy především s nohama i rukama, také to zasáhlo třeba i zrak – na jedno oko téměř nevidím. Dětská mozková obrna vás tak nějak celkově zpomalí, protože přenos informací z těla a okolí do mozku trvá prostě o chlup déle. Z nadsázky říkávám, že rychlost, s jakou jsem přišel na svět, byla moje poslední vyvinutá rychlost. :)

V dětství jsem prodělal pár operací, byl párkrát v lázních, zkrátka jak to v životě dětí s nějakým tělesným postižením bývá. Odmala jsem na invalidním vozíku, ale hodně jsem na sobě pracoval a stále pracuji, takže i přes svůj handicap zvládnu spoustu věcí sám. Soběstačnost je pro mě důležitá.

Po speciální školce v Pardubicích jsem absolvoval běžnou základní školu u nás v Přelouči, ale vhodnou střední školu pro vozíčkáře jsem našel až v Janských Lázních – Obchodní akademii Olgy Havlové s internátem (dnes již Střední škola Olgy Havlové) a vystudoval jsem tam pětiletý obor s maturitou. V současné době pracuji jako administrativní pracovník, převážně z domova.

O sport jsem se zajímal vždy. Mám mladšího bratra Vojtu, a toho rodiče ke sportu vždy vedli – hrál fotbal. Fotbal i hokej zajímal i mě, jenže jsem byl na vozíku, a ještě trochu zpomalený – na první pohled sportovec. :)

A pak jsem objevil Powerchair Hockey. Jeden tým tehdy trénoval na Obchodní akademii, kde jsem zrovna studoval. Jenže je to Florbal na elektrických vozících, a ten já neměl, seděl jsem na mechanickém vozíku. A tehdy ještě nebylo moc možností, jak si vozík půjčit nebo získat a sportovní vozíky tu v podstatě ještě nebyly.

Po nějaké době jsem se ale s tímto sportem setkal znovu – kamarádka Lucie Kazdová mě v roce 2017 přivedla do pražského týmu New Cavaliers, za který hrála, a pak jsem ještě hrál za druhý tým Spolku Flor-in Red Dragons. Po rozpadu týmu Red Dragons v roce 2019 jsem byl osloven týmem Jaguars Praha s možností ročního hostování. V roce 2020 jsem natrvalo přestoupil. Od roku 2021 jsem se dokonce stal členem České reprezentace Powerchair Hockey. Zúčastnil jsem se také několika mezinárodních turnajů, jak na klubové, tak i na reprezentační úrovni (Belgie, Itálie, Nizozemí). Byl jsem také nominován na kvalifikační turnaj o postup na Mistrovství Evropy 2024, který se konal v Nizozemí.

Na kluka s pomalými reakcemi, jehož poslední vyvinutá rychlost byla ta při narození, bych si dovolil říct "celkem dobrý". Měl jsem i štěstí, že v době, kdy jsem přišel do týmu Jaguars, už to bylo s vozíky obecně lepší. Už tu byly i vozíky sportovní – buď tak trochu na koleni upravené, nebo přímo od firmy. Mně tým poskytl v té době už asi deset let starý sportovní vozík kapitánky Ivy Zemkové, protože si tenkrát zrovna koupila nový. A pořád na tomto, nyní už 14 let starém, vozíku hraji. Sice pořád jezdí, ale únava materiálu je znát čím dál tím více.

Tento sport mě velice naplňuje a posouvá mé limity. S mým celoživotním přístupem k rychlosti vůbec nebylo snadné naučit se ovládat elektrický vozík, ale zvládl jsem to a vozík si zkrotil. K tomu jsem už zvládl i hru samotnou. Chtěl bych se v tomto sportu posouvat dále a zlepšovat své herní dovedností, abych byl ještě víc platný v týmu, a to jak v klubu, tak v reprezentaci. K tomu bych ale potřeboval nový sportovní vozík, který bude od začátku „ušitý“ mně na míru a něco vydrží. Pomůžete mi zažít tu rychlost a radost z pohybu?