40. narozky, aneb charita 4/4

Tuhle organizaci jsem vybral jako přirozené vyústění všech předchozích příběhů. Poprvé jsme do Střediska vešli asi před třemi lety, když jsme si řekli, že se prostě musíme jít konečně zeptat, jak to s tou adopcí vlastně funguje. Pamatuju ten pocit, když jsme euforicky šli procházkou přes Pražský hrad domů. Najednou jsme viděli budoucnost. Dostavil se pocit naplnění a naděje, že to, co jsme řešili poslední roky, jak jsme se trápili a podstupovali další a další vyšetření, má konečně nějaké smysluplné východisko.

V mezidobí a v průběhu příprav se mi podařilo pochopit, že dítě samo o sobě není smyslem života. Život je mnohem širší a člověk musí najít naplnění primárně sám v sobě, ne ho hledat v externích věcech – ať už jde o úspěšné projekty, peníze, nebo právě dítě. Byla doba, kdy jsme litovali, že jsme do Střediska nešli mnohem dřív a nezačali s tím vším už před lety. Ale tenhle pocit zmizel, kdy jsme si mohli děťátko, které bude naše a nechtěli bychom nikdy žádné jiné. Na to nejdůležitější se prostě vyplatí počkat. I když ale vědomí vlastní životní hodnoty nemá stát na externích úspěších, tak příchod dítěte dokáže svět neuvěřitelně rozjasnit (ale taky pěkně unavit, jak zjišťuju... :) )