Ahoj lidičky, to malý třeštiprdlo jsem já. Říkají mi Famfulínka. Vedle mne sedí Tom. Je to jeden z několika velkých kámošů, kteří tu jsou už dlouho. Stará se o nás teta a strejda, který tuze miluju, protože mají pochopení pro vše co tu vyvádíme. 
Maminku si nepamatuju. Teta mne našla, když jsem byla moc malý nemocný klubko a vyléčila mi očíčko a rýmu. Myslela si, že očíčko nemám, jak jsem ho měla napuchlé a zahnisané. Jo, teda nebýt tety, tak tu nejsou žádní moji kamarádi. Je nás tu zhruba 50. Polovina je v chaloupce jako já s Tomem.  A druhá část je v seníku u koní. Někteří patřili lidem co odjeli pryč a nechali je tady. Třeba kočičku co porodila koťátka odnesla její paní do lesa. Třeba na ozdravný pobyt ... Nevím co je to za lidi, že si zasednou na malý koťata. Přála bych vám, být malej a bezbranej a nevědět co s vámi bude. Někdy v noci mám strach a říkám si co by s námi bylo, nebýt tety. Já si myslím, že všichni co tu jsou museli mít někde maminky které je hledaly, ale někdo je dal někam, kam miminka nepatří. A pak nás našla teta, protože jsme prý moc plakali a byli jsme celí vyhublí a prochladlí. 
Třeba takový starý Ming, kterého srazilo auto. Byl celý od krve když se objevil u prahu domečku. Na hlavě mu visela potrhaná kůže. Nechtěl, aby na něho někdo sahal, tak moc se bál. Ale teta se s ním normáně domluvila a pan doktor ho zachránil a on je moc vděčný. 
Nás maličkých je tu celkem 12 a většina z nás má podobný osud. Teta má štěstí, že najde vždy někoho, kdo potřebuje pomoct. Jednou našla srnku s nemocnou nožičkou, a ona u nás po několika měsících porodila zdravého srnečka, který se vrátil ke stádu ve volné přírodě. Když se na obzoru objeví srnky, tak se teta vždycky zasní a říká: „jestlipak tam je i ten náš kluk”. 
Teta se stará o hodně opuštěných zvířátek a dokonce i o 4 koníky, kteří by bez ní už nežili. Má je na veliké louce s velkými boxy, kam ale raději nechodíme, protože jeden koníček je slepý. Kdyby nám to neřekla, tak to nepoznáme, protože on chodí po pastvině jako by nic. Teta vždycky říká, že už ho nesedlá, protože mu na zádech sedí anděl, který ho vodí.  A pro dva tam není místo. 
My kočičky bydlíme v chaloupce, která je skoro jen naše. Je tu teplo a ve dveřích máme malá dvířka, kterými chodíme ven. Je to dobrodrůžo. Lezeme na strom a schováváme se v trávě. Domů nosíme spoustu věcí jako klacíky, listy a někdy i myši. 
Teta často říká: „drobečkové moji malí, co s vámi bude, jak Vás uživím ...”.  A proto Vám to píšu. Chtěla bych tetě pomoct, protože ji máme všichni moc rádi i za to, že všem dává stejnou šanci pro život. I těm co nad nimi veterináři vyřkli ortel nejhorší. A díky její víře jsou tu s námi. Prosím, pomozte nám.  

Děkuji z celého srdce! Vaše Famfulínka