Darujte Valentýnku ve prospěch lidí v nouzi a podpořte je na jejich cestě k vysněnému společnému bydlení. Podělíme se s vámi o příběh, kde láska pomohla lidem překlenout nelehké životní situace. Děkujeme!
Říká se, že Valentýn patří zamilovaným. My v Armádě spásy ale víme, že láska si nevybírá ani čas, ani místo.
Setkáváme se s ní i tam, kde by ji málokdo hledal — v zimě, na ulici, ve stanu pod sněhem. Mezi lidmi bez domova, kteří nemají téměř nic, a přesto nejsou sami.
Letos vám jeden takový příběh přinášíme. Příběh o blízkosti, která pomáhá přežít noc, a o lásce, která nezmizí ani v mrazu.
Dopřejme lásku našim dvěma hrdinům, i přes všechny těžké chvíle, a vůbec – všem, kdo ji potřebují. Lásku pro nás všechny! 💝
Láska, která přežila ulici, závislost i ztrátu domova
Tento příběh vypráví o dvou lidech, kteří se nehledali, a přesto se našli. Jejich přáním je to, co mnozí z nás považují za samozřejmost – mít rodinu a domov.
Cesty paní Moniky a pana Lukáše se protnuly zhruba před deseti lety, kdy se oba ocitli v Azylovém domě pro mládež. Každý z nich si s sebou nesl nelehkou minulost. Po příchodu paní Moniky do azylového domu si ji pan Lukáš vzal pod své ochranné křídlo. Doprovázel ji na pracovní pohovory, podporoval ji v úspěších i neúspěších. Společně chodili na procházky, aby se paní Monika lépe zorientovala v Brně, odkud nepocházela – byla z Vysočiny. Často se jí totiž stávalo, že nasedla na „šalinu“ opačným směrem, než chtěla. Postupně spolu začali také randit. Jak říká pan Lukáš:
„Něco jsem v Monice viděl, i přesto, že po příchodu do azylového domu byla zlomená.“
Po několika měsících však musela paní Monika azylový dům opustit, protože je určen pouze pro osoby do 26 let. S partnerem se proto rozhodli pro společné bydlení. Oba poprvé okusili svobodu, jakou předtím neznali, a s ní i naději na společný domov a začlenění do běžného života.
Situace se ale postupně začala komplikovat. Paní Monice se nedařilo najít zaměstnání a u pana Lukáše se začala projevovat závislost na alkoholu. Po půl roce museli první společné bydlení opustit. Následoval kolotoč krátkodobých pobytů v pronájmech, na ubytovnách i v hotelech. Paní Monika vzpomíná:
„Nejhorší byla první ubytovna, kde byly štěnice. Lukáše naštěstí neštípaly, ale mě ano. Pamatuji si, že když přišel z práce, málem brečel, když mě viděl. Takhle jsem nemohla ani mezi lidi. Hodně jsem se styděla.“
Po roce se jim znovu podařilo našetřit peníze a přestěhovat se do hezkého pronájmu. Po dlouhém období neustálých změn však byli oba psychicky vyčerpaní. Závislost pana Lukáše na alkoholu se prohloubila. Sám říká:
„Roky jsme se to snažili držet. Bojoval jsem s pitím, ale i přesto se intervaly, kdy jsem nepil, zkracovaly.“
Paní Monika dodává:
„Čím víc jsem tlačila na to, abychom si vytvořili společné zázemí, tím víc se mezi námi prohlubovala propast.“
Partneři se nakonec rozešli a paní Monika odešla z Brna do Hradce Králové, kde si našla zaměstnání. Pan Lukáš pracoval jako řidič pro kantýnu v Brně a o víkendech za paní Monikou do Hradce dojížděl. Ani jeden se nevzdával představy společné budoucnosti. Pan Lukáš ve spolupráci s azylovým domem podal žádost o byt prostřednictvím programu Housing First. Mezitím se přestěhoval za paní Monikou do Hradce, kde oba docházeli do práce. Panu Lukášovi se dařilo abstinovat a na toto období oba vzpomínají jako na hezký čas.
Jednoho dne přišla zpráva o přidělení bytu v Brně. S velkým očekáváním a radostí se tedy oba vrátili zpět. Paní Monika si znovu hledala práci, pan Lukáš pracoval jako řidič. Zdálo se, že se jejich přání konečně naplnilo. Bohužel jen do chvíle, kdy si pan Lukáš zlomil ruku a nemohl pracovat. Paní Monice byly nabízeny pouze krátkodobé práce, které nepokryly životní náklady.
Znovu přišla krize – dluhy na nájmu a energiích, nedostatek financí, návrat závislosti i psychických potíží. Situace vyústila v další rozchod. Jejich cesty se rozdělily, ale ani jeden z nich nebyl šťastný. Pan Lukáš strávil tři roky na ulici s těžkou závislostí na alkoholu a následně nastoupil do vězení. Paní Monika hledala oporu u rodiny, která ji však odmítla. Sama říká:
„Až po nějakém čase jsem si uvědomila, že jediné skutečné to bylo s Lukášem.“
Jejich cesty je ale znovu přivedly do Brna. Paní Monika nastoupila na léčbu do nemocnice v Černovicích kvůli přetrvávajícím psychickým potížím. Pan Lukáš se po léčbě závislosti v Jihlavě vrátil také. Postupně se obnovil jejich kontakt – nejdříve si psali, pak si volali, a nakonec se po letech znovu setkali. Paní Monika k tomu říká:
„Oba jsme cítili, že už máme něco ze společné minulosti za sebou. Bylo tam napětí, ale jiné než při našem prvním setkání.“
Postupně si znovu budovali vzájemnou důvěru.
I přes všechny krize a překážky jsou dnes příkladem toho, že kde je láska, tam může být i domov.
Panu Lukášovi se daří již více než rok úspěšně abstinovat a říká:
„Jsem moc vděčný za to, že tu Monika je. Bez ní bych v tom dávno zase spadl,“
Paní Monice se podařilo stabilizovat zdravotní stav a pracuje jako recepční na zkrácený úvazek. Společně bydlí v tréninkovém bydlení Armády spásy. Jejich cílem je ve spolupráci se sociální službou Prevence bezdomovectví naplnit sen o společném domově a v budoucnu také založit rodinu.
Lidi v nouzi můžete na cestě k jejich vysněnému společnému bydlení podpořit i vy. 💕 Děkujeme!
Láska je tu pro všechny🙏