Poprvé od vzniku moderního českého společenství se autoři tří generací mohli zamyslet nad nepřerušovaným obdobím třiceti pěti let, kdy jsme si jako národní společenství mohli za všechno sami. Pocit, že naše země nevzkvétá, platí stejně jako v roce 1989. Nepoučili jsme se?
Stejně jako tehdy česká politika nevzbuzuje důvěru většiny občanů. Přesto znovu a znovu hledáme spasitele, který to těm nahoře natře. Kolik už těch padlých spasitelů za těch pětatřicet let od listopadu 1989 bylo? Ani tak dlouhá doba poklidu nestačila k tomu, abychom pochopili, že jsme zodpovědní za všechny ostatní už jen proto, že jsme všichni odsud. A že důležitější než jakékoliv krátkodeché „vítězství“ je učit se důstojně domlouvat na tom, co je v nejlepším zájmu země.
Stejně jako tehdy česká politika nevzbuzuje důvěru většiny občanů. Přesto znovu a znovu hledáme spasitele, který to těm nahoře natře. Kolik už těch padlých spasitelů za těch pětatřicet let od listopadu 1989 bylo? Ani tak dlouhá doba poklidu nestačila k tomu, abychom pochopili, že jsme zodpovědní za všechny ostatní už jen proto, že jsme všichni odsud. A že důležitější než jakékoliv krátkodeché „vítězství“ je učit se důstojně domlouvat na tom, co je v nejlepším zájmu země.
Mám na stole krabičku léku pro psa od německé firmy. Říkal jsem si: "Měli jsme přece rozvinutý farmaceutický průmysl (za komunismu)? Kde je?" Na internetu ani stopy. Jen pláč, jak komunisté vše rozbili. A pak jsem narazil na tyto stránky.