Andělé Stromu života p. s.


Děti, mládež, rodina Zdraví

TO NEJLEPŠÍ PRO TY NEJMENŠÍ!

Dětská hospicová paliativní péče je zdravotní a psychologická pomoc umírajícím dětem a jejich pečujícím rodičům. Cílovou skupinou jsou děti a mládež, kteří jsou s nevyléčitelnou chorobou vyřazeni ze zdravotnického systému. Je určen těm nejzranitelnějším, o které by se nikdo následně neuměl v posledních chvílích kvalitně postarat a pomoci jim opravdu profesionálně zmírňovat obtíže spojené s umíráním. Je také určen pečujícím rodičům, tak aby lépe zvládli tuto těžkou životní situaci. DĚKUJEME VÁM, že nám pomůžete vybavit náš mobilní hospic tou nejlepší dostupnou výbavou, specifickou právě pro dětské nevyléčitelně nemocné pacienty.

vybíráme od 15.11.2020

SBÍRKA NA PODPORU DĚTSKÉ HOSPICOVÉ PÉČE

DĚKUJEME VÁM!
322 470 Kč
vybráno 190 % z 170 000 Kč

přispělo

208 lidí
Sbírka je již uzavřena. Děkujeme!
Podpořte prosím dětskou hospicovou paliativní péči a pomozte nám vybavit náš mobilní hospic tou nejlepší dostupnou výbavou, uzpůsobenou právě pro dětské nevyléčitelně nemocné pacienty. Abychom byli plně připraveni na narůstající počet dětských pacientů, potřebujeme vytvořit zázemí, vyškolit zdravotníky a nakoupit specifické přístrojové vybavení právě pro ty nejmenší. Také díky Vaší pomoci budeme moci přinášet úlevu od bolesti a dušnosti, pomáhat dětem psychicky a podporovat také pečující rodiče v těchto nelehkých chvílích.  Právě děti a mládež, kteří jsou s nevyléčitelnou chorobou vyřazeni ze zdravotnického systému, jsou tou nejzranitelnější skupinou našich pacientů. DĚKUJEME VÁM, že nám pomůžete těm nejmenším pomáhat nejlépe. 

 DARUJTE NÁM, PROSÍM, JAKOUKOLIV FINANČNÍ ČÁSTKU.
 OPRAVDU KAŽDÝ DAR SE  POČÍTÁ.



DĚKUJEME, ŽE POMÁHÁTE S NÁMI!

Dárcovské výzvy k projektu

Podpořte tento projekt ještě víc a zapojte kamarády Založit dárcovskou výzvu
Aktivní (0)  |  Ukončené (1)

Nebyly nalezeny žádné aktivní výzvy.

Vážení a milí, hurá je to tady!!!

    Naše sbírka je na 100% zamýšlené částky! Moc Vám všem, kdo jste sdíleli a šířili tak osvětu o tomto tématu, před kterým mnoho lidí zavírá oči, děkujeme! Největší poděkování patří všem Vám 169 dárcům, kdo jste jakýmkoliv darem podpořili tuto online sbírku! Bez Vás by nebyla tak úspěšná! Ze srdce Všem děkujeme za naše nejmenší pacienty a jejich rodiče. Za všechny současné a také budoucí…

Jak vlastně taková sbírka vznikla? Možná se ptáte, proč zrovna částka 170 000,-Kč?

   Prvotním impulsem byla diskuze se zdravotníky našeho hospice. Vyplynulo z ní, že tento rok máme více dětských pacientů a že bychom potřebovali některé velmi specifické přístroje a pomůcky, abychom mohli pomáhat co nejlépe. Pro dětskou paliativní péči je momentálně nejvíce potřebný komplex všech souvisejících zdravotnických přístrojů, pomůcek, školení a léků, který bychom vytvořili pro každého jednoho malého pacienty zvlášť. A když jsme sečetli náklady na takovou výbavu, došli jsme k částce cca 170 000,-Kč. Co všechno taková dětská paliativní jednotka obsahuje? Z přístrojů jsou to ty nejzákladnější, které necháváme doma u pacientů: měřič okysličení krve, oxygenerátor (dýchací přístroj), dávkovač léků, odsávačka, speciální pomůcky na míru, školení a supervize pro naše zdravotníky. Všechny přístroje jsou specifické v tom, že jsou plně mobilní, přenosné, protože právě u těch nejmenších je průběh onemocnění delší a jiný, než u dospělých a starších lidí. V tomto je obrovská výhoda přenositelnosti zařízení.

Tak a teď, když máme díky Vám vybranou částku na mobilní dětskou paliativní jednotku, prosím pojďme tuto úspěšnou sbírku podpořit ještě pro další dětské pacienty, případně tak, abychom mohli zakoupit ještě náš vysněný mobilní ultrazvukový přístroj pro lepší diagnostiku přímo doma u pacientů. Ten je také jedním z nejpotřebnějších přístrojů. Je však velmi nákladný, jeho hodnota je rovněž 170 000,- Kč. 

   Naši sbírku podpořila také řada firem, jejichž podpora je pro nás nesmírně významná. Ovšem největší podíl na úspěchu této sbírky máte právě Vy, malí dárci. Mikrodárcovství je pojem dnešních dní, vládne všem podobným sbírkám – uplatňuje se tady princip, že jakýkoliv dar i ten malý se počítá. Pokud přispějí všichni, kteří jsou tady s námi v komunitě a kteří nás sledují a líbí se jim, co děláme, vyjdou z toho pak velké věci. A velkou věcí je i tato naše sbírka pro ty nejmenší!

   Děkujeme, že do toho s námi jdete dále! Sledujte, jak sbírka roste, jak se nabaluje jako sněhová koule tak, abychom v důsledku mohli pomáhat ještě většímu počtu malých dětských pacientů. Naše kampaň poběží až do 10. ledna 2021.

Děkujeme a prosíme, sdílejte mezi další případné (mikro)dárce.


Dětská paliativní péče je velmi potřebná. Je proto důležité začít se v českém prostředí více na tento druh péče zaměřovat. Význam pomoci dětským pacientům a jejich rodinám nelze opomíjet. Přesvědčit se o tom můžete v příběhu paní Beranové, která pro nás shrnula to, jak pomoc její rodině a především jejímu chlapečkovi probíhala. Příběh zveřejňujeme se souhlasem maminky ve zkrácené podobě. Moc děkujeme za její odvahu a snahu podělit se s námi s tím, jak těžká a bolestná je ztráta dítěte. Zároveň z jejího příběhu vyplývá, jak velkou pomocí pro ni byla péče našich zdravotníků a psychoterapeutů:

   Patriček se narodil 2.5.2012 jako dlouho očekávané dítě. Byli jsme velice šťastní. Patriček byl zdravý, prodělal jen běžné dětské nemoci. Byl to sportovec tělem i duší a nadšený cestovatel. Od jeho půl roku až do nástupu do školky jsme s Páťou jezdili na plavání kojenců a dětí, navštěvovali kroužky hry na flétnu, taneční, Valášek, cvičení rodičů s dětmi, později kroužky jako Mladý chovatel, Karate. 
   Že není s Patričkem něco v pořádku, jsem si uvědomila letos v březnu po návratu z jarních prázdnin. Jako obvykle jsme v Itálii týden lyžovali a on začal na sluníčku přivírat pravé oko. Proto jsem jej po návratu domů objednala na oční. Přidal se problém s rovnováhou, nejistá chůze, rukopis se najednou stal kostrbatým. Telefonovala jsem dětské lékařce, neboť oční ordinace byla kvůli Covidu uzavřena. Paní doktorka nás požádala, abychom natočili video, jak Patrik chodí. Po jeho zhlédnutí mi telefonovala, a nařídila okamžité vyšetření na dětské neurologii. Tentýž den po CT vyšetření byl urgentně převezen na onkologii do Dětské nemocnice v Brně. Večer jsme do nemocnice opakovaně telefonovali, chtěla jsem být u Patrička. Představa, že bude v noci sám, byla těžká. Naštěstí následující den lékařka souhlasila s mou hospitalizací, a tak jsem s Patričkem strávila prvních 8 dní v nemocnici. 
   Je to nepopsatelná hrůza, najednou vidíte dítě, které den předem chodilo, nyní jen leží, nemůže samo sedět, špatně polyká, špatně mluví. Máte 100 otázek, co se stalo, co bude, proč se to stalo, co jsme udělali špatně a co jsme zanedbali. Okamžitě mě napadá myšlenka, že za to může hokej, náročné tréninky a časté narážení i hlavou na mantinel. A vzápětí nám lékařka na chodbě ukázala na mobilu snímek s vysvětlením, že jim nejdou počítače, že Patrikův stav je vážný, neoperovatelný a máme 1 až 2 roky života. Tohle vše na nás vychrlila jednou větou na chodbě. Sháním informace, jestli existuje jiná nemocnice. Zavírám se do koupelny, aby mě syn neslyšel, jak chaoticky telefonuji všem známým, rodině, googlím informace, hroutím se, pláču. Stav Patrička se nelepšil, nebyl schopný chůze. Byla nasazena chemoterapie a naplánována radioterapie.

   V té době jsem nerozuměla termínu „paliativní léčba“, prostě jsem věřila, že se vyléčí, musí se vyléčit, ozařování pomůže, máme tabletky, vše zvládneme. Požádala jsem lékaře, zda můžeme jít domů, vyhověli nám a propustili nás. Přemýšlela jsem, co budeme doma dělat a jak to zvládneme. Až asi za dva až tři měsíce jsem byla schopna diagnózu pochopit, zorientovat se, ale ne ji přijmout. Denně jsme dojížděli z domu do Brna na Žlutý kopec. Chemoterapii i ozařování zvládal výborně, prakticky bez jakýchkoliv účinků. V Masarykově onkologickém ústavu v Brně si nás oblíbili, pokaždé pro něj sestřičky měly přichystané sladkosti a dárečky. Stále mi chyběly informace, měla jsem tak pocit, že se o nás nikdo nestará a nezajímá. Návštěvy v ordinaci byly rychlé a neosobní, navíc po 5-ti hodinovém čekání v čekárně. 

   Lékaři byli s jeho stavem spokojeni, postupně snižovali cortikoidy. V květnu, jakmile mohly jít děti opět do škol, byl Patriček snad první, kdo se paní učitelce hlásil, že nastoupí. A tak mohl dochodit první třídu. Hodně jsme cestovali, vždy jsme se alespoň na pár dní mezi návštěvami onkologie snažili někde být. Byli jsme asi 2x v Orlických horách, kde Patriček chodil po horách. V období května a června nic nenasvědčovalo tomu, že by se stav zhoršil, naopak, naivně jsme si mysleli, že je Patrik zdravý a jen je potřeba dopilovat koordinaci, chůzi a rovnováhu. Začali jsme chodit na rehabilitace, cvičili doma. 
   Stále si vyčítám, zdali jsme něco nezanedbali, ale vše se událo v hodně krátké době. Ihned v březnu po stanovení diagnózy jsem oslovila profesora Beneše, našeho předního neurochirurga, a zaslala mu snímky z magnetické rezonance, bohužel jeho odpověď zněla:

„Vážená paní Beranová,
děkuji za důvěru, ale bohužel. Tyto nádory jsou chirurgicky neřešitelné.            
dr.Beneš“

   Začali jsme shánět jinou léčbu. Uběhly 2 dlouhé měsíce od ukončení radioterapie. Na konec června byla naplánovaná kontrolní magnetická rezonance, ale v tuto dobu se prakticky nic nedělo, nic se neléčilo, žádné léky, žádné chemoterapie.   Koncem června jsem proto telefonicky oslovila prezidenta České lékařské komory a požádala jej o zhodnocení léčby. 1.7.2020 jsme se v ordinaci potkali s panem profesorem, který nám vysvětlil možnosti léčby ve světě s tím, že tyto nádory se ve světě prakticky neléčí. On by se ale mohl pokusit o experimentální léčbu, ale výsledek nám zaručit nemůže. Vysvětlil nám, že pro léčbu je nutné získat vzorek z nádoru, proto jsme souhlasili s provedením biopsie v nemocnici. S panem profesorem jsme se domluvili, že můžeme odjet k moři, stav Patrička byl stabilizovaný. Strávili jsme tedy týden u moře. Patriček byl šťastný, plaval, jezdili jsme na ostrůvky na našem malém motorovém člunu, chodili na zmrzlinu, hráli deskové hry a dokonce jsme byli na lodním výletu a viděli delfíny. Bohužel v tuto dobu se začaly projevovat problémy s chůzí, neposlouchala ho pravá ruka, špatně polykal.   Pár dní nato se stav opět zhoršil, Patriček byl ochrnutý na pravou stranu těla a nemohl chodit. Díky tomu, že jsme měli povolené odpolední vycházky, vyráželi do ulic Brna, na zmrzlinu, na pizzu, prostě pryč z nemocnice. Hlavně být spolu. V tuto dobu si Páťa oblíbil puzzle, a tak jsme kupovali puzzle a skládali je v nemocničním pokoji. V nemocnici mi ukázali pár cviků z Vojtovy metody, a tak jsem začala s Páťou několikrát denně cvičit a masírovat ho.  V červenci jsem oslovila profesora Jonathana Kinlay, přeložila mu do angličtiny lékařské zprávy a zaslala aktuální snímky z magnetické rezonance. Je to dětský neuro-onkolog na klinice v Ohio, v USA. Bohužel odpověděl, že tento nádor je fatální a nelze jej kvůli jeho umístění operovat. Doporučil nám, abychom mu zajistili péči a pohodlí doma a strávili s ním jeho poslední týdny a měsíce.  Musím s odstupem času říci, že mě tento email srazil vaz a začala jsem si pomalu uvědomovat, co se stalo, že Patričkův stav se horší a nemusíme mít čas na léčbu. To už jsme v období poloviny srpna. Patriček je nehybný, má problémy s polykáním, musíme zahušťovat tekutiny a jídlo, je neklidný, plačtivý, v depresích, špatně snáší stav. Byly mu nasazeny léky na psychiku, které nezabírají, a tak jsme požádali o vyšetření na dětské psychiatrii. Najednou toho bylo na nás moc, stav byl hodně vážný. 

   Uvědomila jsem si, že potřebujeme pomoc. Dostala jsem kontakt na vrchní sestru Mobilního hospice Strom života pana Tvrdoně, napsala mu krátký email s důležitými podklady a ihned v pondělí ráno nás pan Tvrdoň navštívil a tímto začala jeho pomoc nám. Pan Tvrdoň jezdil za námi domů každý den. Jezdil i o víkendu, když měl službu, a když ne, jezdili jeho kolegové. I v průběhu dne mi zavolal, aby zjistil, jak se má Patriček, zda nemá bolesti, zda něco nepotřebujeme. Zajistil návštěvu dětského lékaře, spojil se s naší dětskou lékařkou, zajistil polohovací postel pro Patrička, vysvětlil nám a ukázal, jak o něj pečovat, jak předejít proleženinám, jak podávat léky a infuze. Také nás společně s vrchní sestrou panem Tvrdoněm navštívil psychoterapeut hospice pan Wiselka. S odstupem času vím, že se nás snažili jemně a citlivě připravit na odchod Patrička. Vše se odehrálo tak rychle… Ještě před 2 týdny jsme plavali v moři a teď tu najednou leží nehybný kluk, nejí, nepolyká, nemluví, jen mrká očima.
   Pan profesor nám navrhl ukončení léčby. Ukázal nám snímky nádoru, který se hodně zvětšil. Vzpomenu si na jeho slova: „Tohle jsem čekal nejdřív za 9 měsíců, zřejmě nám Patrik nedá čas pro experimentální léčbu“. Na chodbě jsem se potkala s ošetřující lékařkou, plakala…

      U Patrička se dostavily vysoké horečky, které nešly srazit léky. Pomáhaly jen zábaly. Také měl silné křeče, na které jsme podávali léky. Byli jsme s manželem hodně unavení. V noci jsme si nastavovali budík po ½ hodině, abychom neusnuli. Měřili jsme teplotu, podávali léky a infúze. Báli jsme se usnout, aby se něco nestalo.   Bylo to těžké, smutné, náročné. Začali jsme přemýšlet o tom, jak to říci rodině, co budeme dělat. Teď s odstupem času vím, že pro nás pan Tvrdoň s panem Wiselkou byli velká opora. Ten večer, než Patriček odešel, jsem si telefonovala s panem Tvrdoněm. Probírali jsme uběhnutý den, co bylo nového, jak dávat léky. Tu poslední noc jsem spala jako vždy s Patričkem v posteli. Tak nějak divně dýchal. Ráno měl již hodně nízký tlak i saturaci. Umyla jsem ho a převlékla jako obvykle, podala jsem léky, pustila jsem mu na mobilu video, jak tančí v Itálii na diskotéce. Nedíval se. Spal. Snad měl z písničky radost a vybavil si krásné chvíle. Snad ho to netrápilo a nebyl smutný. 
   Najednou začal povrchně dýchat. Měl skvrny na rukou a na nohou. Vzala jsem ho do náruče a uklidňovala ho: „Jsem u tebe, budu navždy s tebou, miluji tě.“ Potom jsme začali s manželem plakat a prosit jej ať neodchází. Trvalo to asi 20 minut. Mezitím jsme stihli zavolat jeho sestru Nikolku i Patričkova dědečka. Všichni jsme byli s ním. Byl krásný, klidný a usmíval se na mě. Měl přivřená očka, jako by nás kontroloval. V jeho tváři jsme četli slova: „Tak je mi už dobře, jsem v pohodě, to jsem na Vás vyzrál.“ Opravdu mě stále tato přirovnání napadají. Telefonovala jsem panu Tvrdoňovi. Za chvíli byl u nás i s panem Wiselkou. Oba nás uklidňovali. Pomohli nám zařídit vše potřebné – ohledání těla dětskou lékařkou, přivolání pohřební služby. Pan Tvrďoň nám pomohl Patrička umýt a obléci. Pan Wiselka se věnoval nám všem a byl s námi až do 10 hodin večer, kdy Patrička odvezli. 

   Pan Wiselka byl s námi v kontaktu každý den. Zavolal, jak se mám, vyslechl mě, když jsem brečela a poradil, co jsem potřebovala. Patriček odešel 1. září, to bylo úterý. Na pátek jsme naplánovali rozloučení. Jednoznačně s celou rodinou i díky radě pana Wiselky jsme rozhodli, že nechceme žádný formální obřad. Naopak, že rozloučení bude u nás na zahradě. Patriček má na zahradě svůj vysněný domeček. S rodinou a blízkými přáteli budeme pouštět balónky. Uvařili jsme kotlíkový guláš, napekli a hosty jsme požádali, aby přišli v zeleném oblečení, neboť zelená barva byla Patričkova oblíbená. Hosty jsme požádali, aby namísto věnců přinesli stromky či květiny na zasazení. Pan Wiselka zajistil plyn a balónky a odpoledne jsme všichni napsali Patričkovi vzkaz do nebe a balónky vypustili.
  Následující den mě a dceru Nikol čekal těžký úkol a to jít do školy, kde chodil Patriček. Měl skvělou paní učitelku, přijala nás také paní psycholožka, povídala si s námi, naplánovali jsme rozloučení s dětmi, setkali jsme se s panem ředitelem a ostatními pracovníky. Nakonec jsme v sobě našly odvahu jít do třídy za dětmi, předali jsme dětem 2 velké stavebnice Lega Harryho Pottera, které jsme nedávno s Patričkem koupili a již nestihli postavit. Děti byly z Lega nadšené, v jejích očích jsem mohla vyčíst  otázky, smutek, ostych, nervozitu a  snad bolest či strach z odchodu kamaráda.

   Je velmi těžké naučit se žít bez milovaného dítěte. Velice mi chybí a bolest jen tak nezmizí. Musím ale za celou naši rodinu a za sebe poděkovat pracovníkům Stromu života za pomoc a podporu, hlavní sestře panu Tvrdoňovi za péči, rady a podporu, panu Wiselkovi za podporu, péči a starost o nás. Stále jsme v péči pana terapeuta Wiselky, telefonujeme si a navštěvuje nás. A věřím, že s jeho pomocí se časem naučíme vyrovnat s odchodem našeho Patrička.

Renata Beranová

Chtěli bychom paní Beranové velmi poděkovat za to, že svým příběhem pomáhá upozornit na to, jak významná je podpora pacientů a pečujících blízkých v tak náročném období jako je umírání dítěte. Kdo tuto situaci nezažil, si jen stěží dokáže představit, jak těžké to je. Jsme rádi, že jsme měli možnost být zde pro Vás a pro malého Patrička. I když bohužel nemůžeme ovlivnit to, že Patriček zde již s námi nemůže být, jsme zde pro Vás i nadále. Podpořte nás, abychom mohli pomáhat dalším dětem zůstat do posledních chvil doma se svou rodinou

Vážné a život ohrožující onemocnění dítěte výrazně ovlivňuje život celé rodiny  Naším projektem TO NEJLEPŠÍ PRO TY NEJMENŠÍ chceme pomáhat nejen dětem, ale také rodičům, dalším členům rodiny i spolužákům nemocného dítěte!
Nemoc a smrt dítěte představuje těžkou zkoušku, které se rodina musí přizpůsobit. Rodiče naráží na skutečnost, že jejich dítě nebude moci vyrůstat jako jiné děti a že jej jeho vážná nemoc ovlivní a změní. Onemocnění nezřídka vede k rozdělení rodiny na dvě části – jednu, kterou tvoří zdravý sourozenec a otec, který rodinu finančně zajišťuje, a druhou, tvořenou nemocným dítětem a matkou, která o ně pečuje. V případě častých hospitalizací pak dochází k omezení kontaktu mezi těmito dvěma částmi rodiny. To je důvodem, proč je stále více zdůrazňována potřeba poskytování zdravotních a sociálních služeb pro dětské nevyléčitelně nemocné pacienty v jejich domácím prostředí  Pocit blízkosti milovaným lidem je totiž to nejdůležitější a nic jej nenahradí.
Péče o nemocné dítě je velmi náročná. Rodiče mají velmi málo volného času a prostoru věnovat se zdravému dítěti. Rodina se dostává do situace, kdy je její běžný chod narušen a kdy se dříve běžné stávají složitým procesem. V převážné většině rodiče uvádějí, že je pro ně v takto obtížném období nejdůležitější komunikace a dostatek informací o tom, co a jak mají při péči o své dítě dělat a co se bude dít dál. Současně rodiče potřebují, aby byly dostupné služby, které jim pomohou zajistit adekvátní péči o dítě a které jim zároveň umožní načerpat trochu sil.
Postupně se proto rozvíjejí nejen mobilní zdravotní služby vybavené potřebnými přístroji a pomůckami přímo pro dětské pacienty, ale také odlehčovací služby, denní stacionáře pro nemocné děti, poradenské služby nebo svépomocné skupiny pro sdílení zkušeností s dalšími rodiči v podobné situaci. Prostřednictvím této pomoci mohou rodiny žít v maximální možné míře tak, jak byly zvyklé dříve. 
V rámci svých služeb se náš mobilní hospic Strom života zaměřuje jak na samotné dítě, tak také na pečující příbuzné. Potřebu podpory rodičů zdůrazňuje ve svém rozhovoru pro  Radio Wave pracovnice našeho Mobilního hospice, terapeutka Andrea Radomská Zajímavý rozhovor o doprovázení dětí v jejich posledních dnech si můžete poslechnout zde:
Abychom mohli dále své služby zkvalitňovat, zajistit našim pracovníkům další odborné vzdělávání a především zasadit se o to, aby rodiny nezůstávaly v posledních dnech dítěte rozděleny, potřebujeme podporu našich laskavých příznivců. 
Přidejte se tedy k nám a zapojte se do naší dárcovské výzvy!
Díky Vám pomůžeme dalším umírajícím dětem, jejich rodičům i sourozencům zůstat společně DOMA!

Prostřednictvím našeho projektu se snažíme zajistit vše pro to, abychom mohli v našem mobilním hospici poskytovat specializovanou péči těmto nejmenším pacientům, kterých bohužel v současné době přibývá  Dětská paliativní péče má svá významná specifika, která musíme zohlednit, pokud chceme nabízet těm nejmenším tu nejlepší péči. A to my skutečně chceme!

Podívejme se proto blíže na to, co je vlastně dětská paliativní péče a čím se liší od péče o dospělé pacienty v poslední fázi života. Platí známá představa, že dítě je přeci jen malý dospělý?
Dětská paliativní (úlevná) péče představuje kompletní soubor činností, který obsahuje jak zájem o fyzickou stránku zdraví dítěte, tak také zájem o jeho psychickou, sociální a duchovní dimenzi. Nezbytnou součástí dětské paliativní péče je rovněž podpora rodiny a pečujících. Povinností zdravotníků je tedy zmírnit a minimalizovat strádání dítěte a umožnit mu prožít poslední dny bez pociťování nepříjemných projevů nemoci (jako jsou dýchací potíže, nevolnost, bolest a další). 

Základní rozdíl mezi paliativní péčí o dospělé a děti tkví ve spektru diagnóz, které se u dětí vyskytují. Zatímco u dospělých se setkáváme nejčastěji s nádorovými onemocněními, u dětí se naopak setkáváme s větším zastoupení onemocnění, které jsou typická pro obtížnou předvídatelnost rychlosti jejich postupu. Zjednodušeně řečeno, prognóza dožití se u dětí pohybuje i v řádu měsíců či let. Oproti dospělým tedy obvykle bývá doba poskytování paliativní péče dlouhodobější. Liší se také postupy úlevné péče, používané přístroje a způsoby omezení nepříjemných příznaků pomocí léčiv.

Pečovatelé, zdravotníci a další zapojení odborníci rovněž musejí zohlednit vývoj dítěte a uzpůsobit komunikaci jeho schopnostem. Mezi lidmi stále zůstává rozšířená představa, že dítěti by se jeho diagnóza neměla sdělovat. Je však prokázáno, že i velmi malé dítě vnímá svou nemoc a vnitřně tuší, že se blíží smrt. Mlčení o tomto tématu následně nepříznivě ovlivňuje jeho emoční pohodu, protože jeho obavy nejsou pojmenovány. 

S vývojem dítěte souvisí také způsob, jakým děti chápou nemoc a to, že někdo zemřel. Ty nejmenší děti se domnívají, že se zemřelý člověk zase vrátí. Toto vše je proto potřeba zohlednit při tom, jak s dítětem o jeho onemocnění mluvíme. V průběhu času se však nevyvíjí pouze představa o smrti, ale také dítě samotné a také jeho nemoc. Pro pečující je následně velmi náročné reagovat a přizpůsobovat se těmto změnám.  

K asi nejdůležitější potřebě nemocného dítěte patří potřeba zůstat ve svém domově Prostředí nemocnice totiž v dětech vyvolává strach a pocit samoty. Je pro ně cizí. Děti chtějí být obklopeni svými hračkami, být součástí her se sourozenci a zůstat nablízku rodičům. Toto vše je možné zajistit díky domácí hospicové péči a dalších podpůrných služeb. V českém prostředí však stále narážíme na nedostupnost těchto služeb pro dětské pacienty a jejich rodiny. Potřebná pomoc se tak nyní kvůli nedostatku služeb nedostane každému, kdo ji potřebuje.

Společně s námi se na našem projektu můžete podílet. Sdílejte prosím naši výzvu svým známým a blízkým a upozorněte tak na důležitost řešení této důležité problematiky  
A tou největší pomocí současným i budoucím malým pacientům bude, pokud náš projekt podpoříte jakýmkoliv darem, který přinese velkou změnu v uzpůsobení našich služeb dětské paliativní péči.

Děkujeme Vám!!!

Založení projektu

Děkuji Stromu života za to, co děláte !

Michaela Kittnerová

Děkuji za vše,co děláte pro děti i dospělé,moc si vaší práce cením.Hodne štěstí!

Jani Fajmonová
600 Kč

„Velikost člověka se nedá měřit jen centimetry od temene k patě. Je totiž trojrozměrná. Určuje ji: hloubka duše, šířka srdce, výška intelektu.“

Radana Sikorová
500 Kč

Poděkování za naši milovanou Lucinku Drozdkovou - Kláskovou.

Štěpán Drozdek
10 000 Kč

Velice si vážím Vás všech za služby všem potřebným. Nikdy nezapomenu jak jste našemu blízkému ulevili v jeho posledních dnech. S veškerou úctou a vážností.

Milan Pokorny
1 500 Kč

Krásné Vánoce a moc děkuji všem Vašim zaměstnancům za vše co děláte ;)

Katerina konečná
10 000 Kč

🍀🙏♥️

Pavlína Divecká
600 Kč

Přeji Všem hodně sil.......... ♥️

Marek Pohořelý
600 Kč

Krásné svátky Jiřina Douchová

Jiřina Douchová
600 Kč

Strom života pomohl důstojně a v klidu domova odejít mé ženě. Děkuji Vám.

Václav Hlobil
1 200 Kč