Splňte spolu s námi přání těžce nemocným lidem odejít v klidu, důstojně a v blízkosti své rodiny - DOMA.

Podpořte činnosti Cesty domů a zapojte se do kampaně DOMA. Týden pro mobilní hospice a Papučového dne.

Společně sdílíme a veřejně prosazujeme přijetí vědomí, že umírání je důležitá součást života.

Cesta domů poskytuje nevyléčitelně nemocným dospělým i dětem specializovanou paliativní péči. Provozuje Domácí hospic na území hlavního města Prahy. Nevyléčitelně nemocným nabízí zdravotní služby 24 hodin denně 7 dní v týdnu v jejich domácím prostředí. Cesta domů také podporuje rodinu nemocného a umožňuje, aby člověk v posledních dnech a týdnech života mohl dožít důstojně, mít čas na své nejbližší, na rozloučení a mohl být doma, v prostředí, které má rád. Můžete nám v tom pomoci. Bez individuálních i firemních dárců bychom se neobešli. Děkujeme!
---
Poslední slzička paní Štěpánky

Autor: Martina Špinková

V nemocnici vám někdy v posledních dnech říkají: jděte domů, vždyť vidíte, maminka už je mimo, už nevnímá, nemá smysl, abyste tady u ní seděla. Vlastně jim uvěříte, maminka opravdu vypadá úplně jinak, než když s vámi sedávala u kávy, je celá špičatá, těžce dýchá a má zavřené oči, ani se nepohne. S nejasně nejistým svědomím odejdete. A stává se, že ráno pak přijdete a maminku nenajdete: zemřela, odvezli ji, je pryč. 

Paní Štěpánka umírala doma. Nad postelí jí visely šišaté obrázky pravnoučat a vnoučat a mušličky od moře, vedle postele stál její hnědý hrneček, peřiny měla růžové pruhaté, svoje. Zrána bylo zřejmé, že se konec jejího života blíží. Ztěžka dýchala a zdálo se, že ruch dětí, které se přicházely loučit, vůbec nevnímá, oči má zavřené. Také vypadala jinak než v křesle u kávy, ale vše kolem pomáhalo její blízké ujistit, že je to stále ona, jen je už někde jinde. Byla na konci cesty. Ale nebyla jinde: v jednu plachou chvíli se nad ní naklonil syn a řekl jí, že jí děkuje, že byla hodnou a dobrou maminkou, že měli díky ní krásné dětství. Říkal to úplně prostě, ale bylo to dojemné, poslední slovíčka dospělého pána, který byl náhle malým klukem. Paní Štěpánka se ani nepohnula, ale přece to slyšela: najednou se jí z koutku oka vykutálela jedna slzička. Jedna jediná – zprávička o tom, že paní Štěpánka je stále tady: nejen slyší, ale že i cítí dojetí. Za hodinu a půl pak vydechla jemně a zvolna naposledy. Až do konce byla tu.