Osvěta a poskytování informací
Sociálně znevýhodněné skupiny
Podpora organizace Popálky
V naší organizaci Popálky o.p.s. se věnujeme poskytování podpory pacientům s popálením a jejich blízkým na jejich cestě k uzdravení. Z osobní zkušenosti víme, jak těžká cesta bolesti, bezmoci, beznaděje a strachu to může být. Proto již více než devět let nabízíme pomoc popáleným všech věkových kategorií a jejich blízkým ve chvíli, kdy to nejvíce potřebují.
BOLEST - Doporučíme popáleným techniky na zmírnění fyzické bolesti, ale pracujeme také s bolestí psychickou.
BEZMOC - Ukazujeme popáleným a jejich blízkým péči o jizvy a pomáháme s přijetím následků popáleninového zranění.
BEZNADĚJ - Skrze své příběhy dodáme popáleným naději, že i po popáleninovém zranění je možné žít plnohodnotný život.
STRACH - Zmírníme obavy z budoucnosti na základě vlastní zkušenosti.
Díky vaší podpoře můžeme pomáhat popáleným a jejich blízkým ve chvíli, kdy to nejvíce potřebují. DĚKUJEME, ŽE POMÁHÁTE SPOLU S NÁMI
JAK KONKRÉTNĚ POMÁHÁME?
Naše pomoc začíná již u lůžka v nemocnici, kde si pacienti mohou promluvit s někým, kdo úraz prožil. Zůstáváme s nimi v kontaktu i po návratu domů.
Poskytujeme individuální konzultace, kde předáváme praktické rady při svědění kůže, jak zlepšit vzhled jizev, kdy a jak se nosí kompresní oblečení..., ale také podporujeme popálené v posílení sebedůvěry.
Realizujeme webináře a online setkání, kde zveme odborníky specializující se na problematiku jizev, ale i na posílení sebedůvěry a duševního zdraví.
Hrnec polévky změnil život celé rodině
Dvouletá Maruška měla popáleniny na 40 procentech těla Popáleniny u dětí jsou noční můrou jak rodičů, tak lékařů. Bohužel právě dětí se popáleniny týkají častěji než dospělých.
Lenka Laryšová (45 let) z Ostravy vzpomíná, jak na sebe převrhla hrnec s vařící polévkou její tehdy dvouletá dcera Maruška. Jednalo se o nešťastný sled událostí, který skončil popáleninami na 40 procentech těla. Lenka v rozhovoru popisuje nejen průběh nehody, ale i následnou léčbu a také to, proč se rozhodla spolupracovat s pacientskou organizací Popálky a založit facebookovou skupinu pro lidi s popáleninami. Přestože stav Marušky byl tehdy kritický, příběh má naštěstí dobrý konec a z Marušky je dnes už téměř dvanáctiletá slečna, která má ještě osmiletého bratra Martina.
Lenko, v době nehody byly vaší dcerce dva roky. Můžete popsat, co přesně se v ten osudný den stalo?
Pamatuji si to, jako by to bylo včera, a ono už to bude deset let. Dcera byla nemocná a užívala antibiotika. Konečně jí bylo lépe a po více než týdnu jsme se mohly spolu vypravit do obchodu na nákup. Doma jsem ještě vařila silný kuřecí vývar, který jsem nechala bohužel na přední plotýnce. Po návratu z obchodu jsem hořák opět zapnula a u toho vybalovala nákup. Maruška byla ve věku, kdy chtěla se vším pomáhat. Přisunula si ke mně dětskou židličku s tím, že mi pomůže s nákupem. Když jsem se otočila a uviděla ji, okamžitě jsem vzala hrnec ze sporáku, abych ho dala na zadní plotýnku. Jenže v tu chvíli Marušce podjela židle na plovoucí podlaze a chytla se mých rukou, ve kterých jsem zrovna držela hrnec s vařící polévkou.
To byla opravdu velmi nešťastná shoda náhod. Jak jste v tu chvíli zareagovala?
Vše, co následovalo, už si vybavuji jen matně. Rychle jsem ji vzala do sprchy a volala záchranku a ihned potom partnerovi, který snad překonal rychlost světla a byl u nás dřív, jak záchranka. Kdybych tehdy měla znalosti, které mám dneska, určitě bych ji v té sprše nechala podstatně déle. Nicméně jsem z ní sundala všechno oblečení a uložila ji do postýlky. Maruška byla v šoku. Poté, co dorazil partner, jsem mu v rychlosti popsala, co se stalo. Reagoval velmi racionálně a pomohl se vším, co bylo potřeba. Přijela i babička, která nám byla po celou dobu velkou oporou.
Co následovalo, když dorazila záchranná služba?
Jakmile zdravotníci vyhodnotili stav, okamžitě volali na popáleninové centrum do Ostravy na příjem a dali Marušce morfium proti bolesti. S pomocí zdravotníků jsem dceru mohla odnést do sanitky a tam se její stav ještě zhoršil. V sanitce dostala další dávku morfia a pak trvalo celých 45 dní, kdy se mi znovu podívala pořádně do očí. Tři týdny byla Maruška v umělém spánku. Musím tímto poděkovat zdravotníkům, kteří byli velmi empatičtí, což mi tehdy moc pomohlo.
Maruščin stav byl vážný. Jaký byl další postup lékařů po příjezdu do nemocnice?
Ihned ji odvezli na sál, kde zajistili základní životní funkce. V tu chvíli jsem si ještě sama neuvědomovala, jaké to všechno může mít následky a co nás čeká. Měla popáleniny na 40 procentech těla. Následně byla převezena na ARO, kde ji napojili na dýchací přístroj a zajistili vše potřebné, aby jí zachránili život. Nikdy nezapomenu, jak jsme tehdy s partnerem seděli v čekárně a paní doktorka nám přinesla Maruščiny náušnice se slovy, že je v kritickém stavu, a že se musíme připravit i na to nejhorší. Nemohla jsem tomu uvěřit a několik hodin jsem proplakala. Hodně mi pomohl můj partner, Maruščin tatínek, který mi nikdy nic nevyčetl a stál při mně. Za to jsem mu neskutečně vděčná, protože výčitky jsou to nejhorší, co člověka může v dané situaci potkat.
Tohle si asi většina rodičů ani nedokáže představit. Měli jste ale štěstí v neštěstí, protože i přes vážnost situace to Maruška zvládla a svůj život si vybojovala. Jak pokračovala její léčba a kdy byla propuštěna domů?
Léčba byla velmi náročná. Po týdnu a několika převazech byly u Marušky zjištěny místa, která vyžadovala transplantaci. V tu chvíli nám lékaři doporučili i tracheostomii, protože jí selhávaly základní životní funkce a sama dýchat nezvládala. Poté musela podstoupit další transplantaci a stále zůstávala na ARU, kam jsem za ní pravidelně docházela. Šlo to ale pouze přes den, v noci jsem u ní být nemohla, což mě hodně trápilo.
Jak jste to celé zvládala vy po psychické stránce? Muselo to být neskutečně těžké.
To ano. Vzpomínám si, když jsem ji asi po třech týdnech od úrazu navštívila a v postýlce viděla ležet její bezvládné tělíčko. Úplně jsem se sesypala. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem se takto psychicky zhroutila. Považuji se celkem za silného člověka, ale v tu chvíli jsem to nezvládla. Poprosila jsem sestru, ať se o Marušku postará a vyšla na hodinu ven, kterou jsem protelefonovala s partnerem a kamarádkami a čerpala z nich energii, kterou jsem tolik potřebovala. Velice mi to pomohlo.
Marušky stav se ale po nějaké době konečně začal zlepšovat?
Byla tři týdny na morfiu, což jí sice pomohlo od bolesti, ale bohužel došlo k návyku. Bylo to strašné. Neustále se třepala, protože měla takzvaný syndrom odnětí opiátů. Dostávala náhražky a přes den, kdy jsem mohla být s ní, jsme ji neustále chovala, abych se uklidnila. Nakonec se jí to povedlo a asi po měsíci byla schopna přijímat normální stravu a sednou si na nočník. Tehdy už mohla být propuštěna na dětské oddělení popáleninového centra. Ale pořád to nebylo dobré. Nechodila, neudržela oční kontakt, byla jako hadrová panenka. Vše se musela učit znovu. Dala jsem si za cíl, že z nemocnice odejde po svých, a to se nám podařilo. Po 42 dnech jsme si ji mohli konečně odvést domů.
Kolik operací celkem vaše dcera prodělala?
Dohromady to byly čtyři operace, z toho jeden laser v celkové anestezii. Těchto laserových zákroků však podstoupila nepočítaně, bylo to navíc velice bolestivé. Díky nim se však zdárně vyhnula mnoha dalším operacím.
Z vašeho příběhu mrazí. Nicméně i přes tu vážnost situace, jste to s Maruškou zvládly skvěle. Zanechal na ní úraz nějaké trvalé následky?
Bylo to opravdu velmi vážné. Teprve po dvaceti dnech jsem se dozvěděli, že to přežije. Poté jsme žili ve strachu, aby byla mentálně v pořádku a nezanechalo to na ní trvalé následky. Protože šok z popálení tohle může způsobit. Naštěstí se nic z toho neprojevilo, a kromě jizev na těle na ní nepozorujeme žádné následky.
Lenko, když jste už měli Marušku doma, jaká omezení jste museli dodržovat. Co vše vyžadovala dceřina rekonvalescence?
Omezení bylo hodně. Úraz se jí stal v květnu a po propuštění z nemocnice bylo léto a museli jsme ji chránit před sluncem. Každý den nosila kompresní oblečení na celém těle, které ji velmi omezovalo a ve slunečních dnech jsme museli dávat velký pozor, aby se nepřehřála. Nemohla se koupat a dělat běžné věci. Do toho jsme chodili na rehabilitace a na podzim pak na lasery, které snášela velmi špatně. A nejen ona.
Tehdy vám, jako mnoha dalším popáleným, pomohla pacientská organizace Popálky. Vybavíte si první seznámení s touto organizací, jejíž součástí jste se později stala i vy?
Popálky jsem si sama vyhledala na Facebooku, protože jsem měla neuvěřitelnou potřebu si o tom s někým popovídat. V nemocnici mi z pochopitelných důvodů žádné kontakty poskytnout nemohli, tak jsem začala hledat sama. Bylo to asi dva roky po Maruščině úrazu. Napsala jsem jim do chatu a od té doby jsme byli průběžně v kontaktu.
Jak konkrétně vám pomohly?
Léčba je velmi náročná a potřebujete spoustu informací. Máte nespočet otázek a nevíte co a jak, protože v nemocnici, ač se snažili, na to nebyl prostor. Vše, co jsem kdy potřebovala vědět, mi Popálky průběžně zodpověděly a po nějaké době jsme mohly s Maruškou odjet i na setkání, které Popálky pořádaly. Tam jsem měla možnost potkat se i s ostatními rodiči, což mi velmi pomohlo. Další pomoc byla i finančního charakteru. Povedlo se jim přes společnost Notino vykomunikovat příspěvek na lázeňský pobyt pro Marušku, který jsme si v průběhu roku i sami hradili. Dále to byly vzorky krémů a další pomoc, kterou jsme tolik potřebovali. Marušce hodně pomohl i tábor pro popálené děti, na kterém byla už čtyřikrát. Získala tam spoustu kamarádů a zjistila, že není sama, kdo řeší jizvy a vše okolo.
Postupem času jste s Popálkami navázala spolupráci jako dobrovolnice. Co je hlavním smyslem – posláním vaší spolupráce, můžete popsat?
Myšlenka pomoci Popálkám vznikla v době, kdy už jsme přestali některé věci řešit a mohli jsme předat informace a pomoc dál. Zároveň jsem jim chtěla pomoci i finančně, ale sami jsme neměli dost peněz. Takže mě napadlo investovat svůj čas a začala jsem jim šít originální klíčenky, které se dle mých informací dostaly už i mimo hranice České republiky.
Kromě spolupráce s Popálkami jste také založila facebookovou skupinu na podporu lidí s popáleninami. Můžete o této skupince povědět více?
Založila jsem ji před pěti lety z důvodu velké potřeby komunikace s ostatními. Tato myšlenka byla v mé hlavě prakticky od začátku, jen jsem potřebovala „nakopnout“. Až mi jedna moudrá žena po rozhovoru o tom, co se nám stalo a jaké jsou mé myšlenky a vize, řekla slova, která mi od té doby zůstala uložená v hlavě. „Když ne ty, tak kdo. Když ne teď, tak kdy?“ To byl impuls k tomu, aby začala jednat a skupinka byla na světě. Následně jsem se domluvili s Popálkami na podpoře této skupinky a vzájemné spolupráci. A tak je tomu doposud. Hezky se to celé propojilo. V této chvíli máme více než 760 členů a Popálky přináší do skupiny mnoho informací, pořádají webináře, starají se o příspěvky a mají s ní mnoho práce a já jako správný zakladatel přijímám nové členy a pročítám veškeré příspěvky a s ostatními správci stále komunikuji.
Ještě závěrem povězte, jak jste se s celou situací vyrovnala vy sama. Muselo to být hlavně zpočátku velice náročné. Co nebo kdo vám pomohl a jak to vnímáte dnes s odstupem deseti let?
Moc mi pomohl partner. Byl a je pro mě velkou oporou. V nemocnici byli všichni úžasní. Našla jsem tam i spřízněné duše mezi pacientkami s popáleninami a hodně jsme si pomáhaly i psychicky. Dodnes jsem s holkami v kontaktu. Po propuštění to byla hlavně rodina, která nás velmi podporovala. Celou dobu pomáhá i babička, která vždy byla nablízku a s dětmi má krásný vztah. Já už to s odstupem času tak neprožívám, ale spíš se snažím, aby se Maruška o sebe byla schopna postarat v rámci jizev sama a aby věděla, jak v určitých situacích reagovat. Zjistila jsem, že okolo mě jsou i silnější příběhy, než je ten náš a jsem vděčná, že to skončilo „jen jizvami“. Mně osobně se úplně změnil život a vím, že nás to jako rodinu velmi posílilo. Maruška je velký bojovník a já jsem za to moc vděčná.
„Jizvy mi nevadí. Co ale nemám ráda je, když je někdo znechucený a odvrací oči,“ říká popálená Marie
Protože Maruška je už velká slečna, která brzy oslaví dvanácté narozeniny, zajímalo nás, jak ona sama vnímá to, co se jí v dětství stalo a jak se vyrovnala s jizvami, které jí zůstaly. „Jsem s tím v pohodě. Nevadí mi, když se mě někdo zeptá, co se mi stalo. Co mi ale vadí je, když je tím někdo znechucený a odvrací oči se slovy fuj, to bych nikdy nechtěla,“ popisuje své pocity Marie. Dodává, že je pro ni velmi důležité, že má mezi kamarády mnoho dětí s popáleninami a velmi ráda vzpomíná i na letní tábory, na které jezdila s Popálkami. „Byla jsem tam už čtyřikrát a bylo to moc fajn. Měla jsem dobrý pocit z toho, že tam jsou i jiní popálení. Nejvíc mě bavily výlety a hry. Je mi líto, že tábor už není. Užila jsem si tam spoustu zábavy a chybí mi kamarádi,“ uzavírá.
Nejhorší je, když člověk neví, kam se má obrátit. Ve standardním zdravotnictví s vámi často nikdo nemluví, s následnou péčí vám neporadí. Díky za Popálky a jim podobné, protože ti tuto mezeru naštěstí vyplňují.
Nejhorší je, když člověk neví, kam se má obrátit. Ve standardním zdravotnictví s vámi často nikdo nemluví, s následnou péčí vám neporadí. Díky za Popálky a jim podobné, protože ti tuto mezeru naštěstí vyplňují.