Vážíme si důvěry rodin, ve kterých pečujeme o jejich blízkého v závěru života. Zároveň je nám velkou ctí být součástí rodinných životních příběhů. O jeden z nich se s námi podělila rodina Pavlíčkova a Kohoutkova.

Chvíle, ve které se setkal začínající a končící život

Po několika letech spokojeného důchodu jsme se na jaře roku 2021 dozvěděli zdrcující zprávu – manžel má rakovinu! Přidaly se další obtíže a postupně v nemocnici „navštívil“ několik oddělení. Operace nepřicházela v úvahu, chemoterapie také ne, snad prý ozařování. Vrátil se domů vyhublý a vyčerpaný fyzicky i psychicky, ale pomalu se začal vracet k tomu, co měl rád – k zahrádce, ke sportu, i když už jen k jeho sledování, a hlavně ke svým milovaným vnoučatům, velkým i malým. Zotavil se natolik, že jsme v červenci vždy navečer objeli na elektrokolech kousek okolí města a děti se postaraly i o nějaký ten výlet, kam se chtěl ještě podívat. Neměli jsme žádné plány, užívali jsme si společné chvíle, jak jen to šlo. Nevěděli jsme, kolik společného času nám ještě zbývá, nevěděli jsme, co přijde a v jaké síle, ale věděli jsme, že chceme být spolu. Přesto se vkrádala otázka, jestli to zvládneme. Koncem léta se jeho stav opět zhoršil a přišla nabídka na pomoc z domácího hospice. Ze začátku jsme nevěděli, co máme očekávat, měli jsme obavy, aby to nebylo jako v nemocnici. Ale už první návštěva usměvavých sestřiček a poté i rozesmáté paní doktorky nám naše obavy vyvrátila. Přišel s nimi klid a jistota. Klid a láska v jednání s tak nemocným člověkem a jistota, že už na to nejsme sami, že tu je někdo, kdo poradí a pomůže. Když nám na podzim dcera oznámila, že budeme mít na jaře sedmé vnouče, byl to pro dědu doslova životabudič a rozhodl se, že podstoupí ozařování. Nedopadlo to dobře, ozařování musel přerušit, a jak to šlo, vrátil se domů. Díky péči paní doktorek a sestřiček zvládl i toto těžké období. Svou zásluhu na tom má i psychoterapeutka Maruška, se kterou mohl na chvíli zapomenout na bolest a vzpomínat na to hezké a zajímavé, co bylo. Prožili jsme krásné Vánoce, i když jsme věděli, že jsou naše poslední. Blížilo se jaro, sil opět ubylo, ale očekávání vnoučka bylo stále velkou motivací to nevzdat. A v dubnu naším vnoučkem žil i celý hospic, všichni jsme si přáli, aby se tato poslední radost dědovi vyplnila. Tomášek se narodil na velikonoční pondělí a třídenní miminko položili rodiče dědovi do postele, aby ho mohl přivítat do rodiny a potěšit se s ním. Byla to neuvěřitelně šťastná i dojemná chvíle, ve které se setkal začínající a končící život. Manžel zemřel ani ne za týden, na nic dalšího už neměl sílu. Všichni jsme vděčni za ten rok, který jsme dostali, v němž šly stranou všechny zbytečnosti, a užívali jsme si každý den, kdy jsme spolu mluvili, ale i mlčeli. Kdy se nikdo neostýchal říct „mám tě rád“ a kdy syn seděl u postele svého táty a držel ho za ruku… Díky Sdílení, všem těm milým a láskyplným lidem, kteří nám tolik pomáhali, poradili, ulevili v bolesti a dodávali odvahu, jsme mohli být až do konce spolu, doma, tam, kde jsme prožili celý společný život.

Rodina Pavlíčkova a Kohoutkova

tým hospicové péče Sdílení

naši zdravotníci v rodinách pacientů