Řádové sestry na traktorech mění skládku v Drastech na oázu. Pomáhá jim i sbírka na Darujme.cz

Když se řekne „klášter“, málokdo si představí sestry v montérkách za volantem traktoru. A přece – právě takové jsou bosé karmelitky z Drast. Uprostřed středočeské krajiny, kde dříve ležela veřejná skládka, dnes krok za krokem budují duchovní a kulturní centrum. Ne zázrakem, ale každodenní odvahou, vírou a lopatou v ruce. Jak vypadá život za klášterní zdí? Proč se rozhodly obnovit zanedbaný hospodářský dvůr? A jak jim s tím pomáhá sbírka na Darujme.cz? O tom všem jsme si povídali se sestrou Marií.

Kdo jsou bosé karmelitky, proč jsou bosé? Jak se vůbec dostaly do Drast a co považují za skutečný zázrak? Čtěte rozhovor s řádovou sestrou Marií

Ne každý zná vaši komunitu. Kdo jsou bosé karmelitky? 
Jsme řeholní řád, který vznikl v 16. století ve Španělsku. Tehdy svatá Terezie z Avily reformovala řád karmelitánů. Ten měl ještě hlubší kořeny sahající až do 12. století, kdy se ve Svaté zemi v pohoří Karmel začali shromažďovat poustevníci většinou z řad bývalých křižáků nebo obchodníků, kteří chtěli změnit svůj způsob života. Požádali patriarchu tehdejšího Jeruzaléma, aby jim sepsal pravidla života, takzvanou řeholi. V 16. století se pak řád rozšířil do Evropy. V církvi tehdy probíhala řada reforem. Více řádů, které se snažily vrátit se k počátkům, si dávalo přídomek „bosé“. Vznikli bosí františkáni, bosí karmelitáni, bosé karmelitky.

Jak bosé karmelitky žijí?  
Už Terezie z Avily směrovala k tomu, abychom my, sestry, tvořily malé komunity. Přála si, abychom měly blízké vztahy a tvořily takovou rodinu. Typická pro bosé karmelitky je takzvaná vnitřní modlitba, kdy trávíme čas společně v kapli v tichu a každá se modlí jen ve svém srdci. Přímluva za druhé je středobodem našeho života. Druhým pilířem jsou takzvané rekreace, kdy se scházíme jako komunita a při ruční práci si volně povídáme. Terezie byla velmi moudrá a zemitá žena, která vtiskla do našeho způsobu života vyváženost.

Jak velká je komunita bosých karmelitek v Drastech a jak vypadá váš životní rytmus zde?  
Je nás deset. A od roku 2018, kdy jsme koupily starý hospodářský dvůr v Drastech, jsme v mimořádném rytmu. Více času než dříve nám zabírá práce. Standard našeho života ale spočívá v tom, že máme denně pět hodin modliteb a pět hodin práce. K tomu máme dvě hodiny rekreace po obědě a po večeři, kdy se scházíme jako komunita. V průběhu dne je to rozloženo poměrně rovnoměrně. Ráno blok modliteb, následuje blok práce, po obědě za normálních podmínek bývá rekreace. A odpoledne zase blok práce, večer modlitby a rekreace.

Jak jste se ocitly v Drastech? Odkud jste sem přišly?  
Sídlily jsme na Hradčanském náměstí, v samém srdci Prahy. Měly jsme tam pouze jeden pokoj pro hosty a zahrádku velikosti tak 12×12 metrů, na betonu, v podstatě uprostřed zástavby. Navíc tam narůstal hluk z okolních uliček, restaurací. Pro náš způsob života to nebylo vhodné.  Vnímaly jsme, že bychom měly hledat místo, které bude dávat více života, a to jak nám, tak i ostatním lidem.  Hledání vhodného pozemku trvalo hodně dlouho, třináct let. Pak se objevily Drasty, které ve druhé vlně restitucí získala Vyšehradská kapitula.

Jak probíhalo vaše první setkání s Drasty? 
Když se tu byly dvě z našich sester v roce 2016 poprvé podívat, vůbec se jim tu nelíbilo. Byla to v podstatě veřejná skládka. Sestry se odtud vrátily a říkaly: „Tak to asi ne.“

Co se změnilo? 
Nedařilo se nám najít nic jiného. A jely jsme se sem dívat znova a začalo v nás klíčit přesvědčení, že bychom to měly zkusit. Pozemek měl zajímavou dynamiku: svah, louku, les. Nacházel se blízko Prahy, bylo zde ticho a lákalo nás také spojení starých a nových budov. Později jsme v tom objevily i hlubší význam něco takto zdevastovaného obnovit. Rozhodly jsme se co nejvíc prací dělat brigádně, zvát ostatní lidi, navázat skrz to i kontakt s místními. Ukázalo se to jako obrovské požehnání. Je to sice náročná cesta, ale krásná. A my jsme si i díky tomu Drasty hodně zamilovaly.

Byl vám na vaší cestě někdo inspirací? Napadá mě třeba známý příklad opraveného kostela a poutního místa v Neratově.  
O Neratově jsme samozřejmě slyšely, ale byly jsme spíše v kontaktu s jinými řeholními komunitami, které mají podobný životní styl jako my. Inspirovaly jsme se například u bratrů trapistů, kteří stavěli klášter v Novém dvoře. Jeden z nich k nám do Drast přijel a povzbudil nás, že to zvládneme. Jiný řád nám zase poradil, abychom nejdříve renovovali dům pro hosty, tam se provizorně přestěhovaly a byly tak přítomné co největšímu množství prací jak na stavbě kláštera, tak na úpravách pozemku. To byla výborná rada.

Znaly jste historii hospodářského dvora v Drastech?  
Ano, bylo moc krásné, že jsme se dostaly do kontaktu s historií tohoto místa. Věděly jsme, že Vyšehradská kapitula koupila dvůr někdy na začátku 20. století. Před válkou jim tu dělala správce jistá židovská rodina Saxlových. Potomci té rodiny, kteří dnes žijí po celém světě – v Austrálii, ve Švýcarsku i v Argentině – nás kontaktovali. Našli nás na internetu a nemohli věřit svým očím. Byli nadšení a dojatí, že místo znovu ožije. Díky nim máme i nějaké předválečné fotky Drast, kdy byl přilehlý park nádherně upravený, budovy opečované, hospodářství zkvétalo. Jezdily odsud vozy tažené koňmi a vozily na Vyšehrad vypěstované plodiny.

Jenže pak přišla druhá světová válka… 
Ano. Část správcovské rodiny uprchla, část byla deportována do Terezína. Po válce došlo k zestátnění Drast, dvůr patřil JZD. ’Hřebíčkem do rakve’ pak bylo období dvaceti let po revoluci, kdy se čekalo na restituce a nikdo už neměl zájem se o areál starat. Vyšehradská kapitula ho od JZD dostala v hrozném stavu. Lidé sem po revoluci začali nelegálně svážet suť. Kdo potřeboval něco vyhodit, tak to vyhodil sem.

Váš řád Drasty koupil v roce 2018. Jak to tu před těmi sedmi lety vypadalo? 
Byly to skutečně ruiny plné odpadků. V zahradě nebylo ani poznat, co přesně pozemek tvoří, protože byl beznadějně zarostlý nálety a plevelem. Když jsme zahradu začaly prosekávat, narazily jsme na valy suti, promíchané s odpadky, na nelegální navážku, opravdu nic lákavého.

Jak se na vás dívali místní?  
Nedůvěřivě. Řidič autobusu se divil, když jsme v Drastech chtěly vystupovat. Místní taky moc nevěděli, co čekat, jak se budeme chovat, co jsme vůbec zač.

Co vám pomohlo tuto bariéru s místními překonat?
Nejvíc pomohlo, když nás sousedé viděli dělat i docela těžkou práci za jakéhokoliv počasí: v letním vedru, ve sněhu, kdykoliv. Když se s námi dali do řeči, viděli, že jsme úplně normální, že nejsme asociální „jeptišky“ žijící s hlavou v oblacích, ale že stojíme nohama pevně na zemi. To začalo prolamovat ledy. A také hodně pomohlo, když sousedé viděli, že se Drasty opravdu zvelebují. Najednou se měli kam projít. Nemuseli se už stydět za to, kde žijí.

Jaké to bylo, když jste začaly v Drastech pořádat první brigády? 
Od začátku jsme věděly, že chceme co nejvíc prací udělat svépomocí. Nejdřív jsme si to potřebovaly zkusit samy, zjistit, co bude práce obnášet, jaké nástroje budeme potřebovat a podobně. Než jsme brigády vyhlásily pro veřejnost, tak jsme v Drastech pracovaly samy, jen s pár nejbližšími. Až následně jsme se rozhodly přizvat veřejnost, jednak na pomoc a jednak i na navázání vztahů a prolomení ledů, abychom daly vědět o sobě i o celém projektu.

Jak jste ty výzvy komunikovaly? 
Přes webové stránky, přes e-maily.  Podařilo se nám navázat moc hezký kontakt se zdejší farností v Odoleně Vodě, takže i místní nám začali pomáhat šířit zprávu. Nabalovalo se to a začalo k nám jezdit skutečně široké spektrum brigádníků.

Velký úspěch měly vaše společné obědy…  
Ano, v rámci brigád jsme dobrovolníkům chtěly také poskytnout něco příjemného. Ta tradice funguje dodnes: každou sobotu jsou u nás od devíti brigády, ve 12 je krátká modlitba a pak společně jíme. Když počasí dovolí, jíme venku, třeba v altánu nebo na lavičkách. Děláme takový jednoduchý brigádnický oběd, někdy opékáme buřty, někdy máme jen chleba se sýrem, se šunkou, zajistíme pití a povídáme si.

V roce 2020 jste se do Drast nastěhovaly. Jaký to byl posun?  
Nejprve jsme se nastěhovaly do domu pro hosty, který nebyl uzpůsoben našemu životu.  Nemohly jsme se tam vejít například s našimi dílnami, na které potřebujeme sklady materiálu, takže jsme velkou část výroby musely úplně zastavit. Ovšem to, že jsme byly tady, bylo tak velké, že jsme se přes to docela dobře přenesly.

V jaký moment jste se rozhodly požádat o grant Nadaci Via?  
O Nadaci Via jsem slyšela už dříve. Přišlo mi, že souzníme.  Když jsme ovšem byly ve velkých stavebních investicích, ještě to do sebe nezapadalo. Doufala jsem, že na to jednou dojde, že se záměry spojí. A ta chvíle nastala právě teď. Povzbudili mě k tomu i zakladatel JRD Jan Řežáb a jeho asistentka Petra Marková, koordinátorka JRD Fondu pro udržitelný život při Nadaci Via.

Co pro vás znamenalo, že jste grant skutečně dostaly? Jaký to byl pocit?  
Byla to velká radost. V rámci fundraisingu člověk žádá na spoustě místech a jenom malé procento z toho vyjde. Navíc jsem se díky tomu dostala do kontaktu se spoustou krásných lidí, se kterými si můžeme porozumět a kteří nám můžou pomoct se posunout zase dál.

Co všechno se díky grantu v Drastech bude moct změnit?  
Díky grantu se budou moct Drasty zase víc zazelenat. Čekají nás velice náročné bagristické úpravy terénu, se kterými nám grant moc pomůže. A pak jeho další velká část je určená na výsadbu keřů a stromů.

Fotky řádových sester na traktoru nebo nakladači vzbudily velký ohlas. Jak jste se učily pracovat s takovou těžkou technikou?
Máme několik sester, které jsou na to velmi šikovné, zvlášť jedna. A vždycky je tady naštěstí nějaký muž, který nám ukáže, jak se stroji pracovat. A pak tady je spousta příležitostí se v práci pořádně procvičit. Bez těžké techniky bychom se při obnově pozemků v Drastech neobešly.

Co vám v souvislosti s grantem zatím udělalo největší radost?  
Kromě grantu samotného určitě kontakt s lidmi z nadace. Vnímali jsme podporu, oboustrannou radost, že na tom můžeme spolupracovat a něco hezkého vytvořit. A samozřejmě taky reakce dárců, kterým dává smysl nás podpořit. Je skvělé, když člověk zjistí, že na to není sám.

Stalo se v Drastech něco, co jste vůbec nečekaly? Něco, co byste možná označily až za zázrak?  
Za zázrak bychom označily celý tento projekt. Zvykly jsme si to dobré kolem nás nepovažovat za samozřejmost. Ona to totiž není samozřejmost, že vám někdo podá pomocnou ruku, že se objeví dobrý nápad, nebo že když si zrovna s něčím nevíme rady, tak se objeví člověk, který na to má odbornost a pomůže nám. To všechno jsou takové malé zázraky. A série každodenních zázraků pak tvoří velký zázrak, který způsobuje, že tu dnes spolu sedíme na lavičce, díváme se na nový klášterní kostel, opravené budovy, vysázenou alej, jezírko, posečenou louku.

Myslíte si, že se díky společné práci v Drastech zlepšily i vztahy s místními?  
Velmi se zlepšily. Místní zpočátku nevěděli, co od nás čekat a teď nás přijali. Rádi se jdou projít do parku nebo se podívají na nádvoří, jak postupují práce. Měli jsme tu grilování v altánu, při kterém se seznamovali nově přistěhovalí, co bydlí v našem areálu, se starousedlíky. To místo ožívá. A celkově se změnila jeho atmosféra.

Jaký je váš sen?  
Náš sen je, aby tady v Drastech co nejvíc lidí mohlo zakusit radost, pokoj a načerpat nový život. Věříme, že tryská v hloubce každého z nás.

Fundraisujte jako bosé karmelitky. Co stojí za úspěchem sbírky na přeměnu holé pláně u kláštera v Drastech v zelenou oázu plnou života? Pro Darujme.cz odpovídá sestra Marie

Vaše sbírka na Darujme.cz oslovila více než 95 dárců a vybrali jste v ní už více než 160 tisíc korun. Jakými cestami jste výzvu šířily, aby se dostala k dostatečnému počtu lidí?  
Díky tomu, že se o fundraising intenzivněji snažíme od roku 2021, se nám už podařilo vybudovat dárcovskou základnu. Lidé už o nás vědí, máme na ně e-mailové adresy. A pak už stačí, když rozešleme e-mail s odkazem na sbírku. Máme štěstí, že kolem sebe máme skupinu lidí, kteří nám skoro vždycky přispívají. Ti lidé vědí, co děláme a proč to děláme a jejich podpora je veliká.

Byla to vaše první sbírka nebo jste už měly nějaké zkušenosti z dřívějška a věděly jak na to? 
Zkušenosti z dřívějška jsme už měly. Pořádaly jsme sbírky na portálu Donio nebo na jeho křesťanské alternativě Donace.cz, kde jsme měly cílové částky větší, přes milion korun. Týkaly se totiž velkých stavebních prací, takže tam bylo z naší strany potřeba ještě daleko víc aktivity. Chodily jsme do médií a dávaly o našem příběhu vědět veřejnosti.

Bylo něco, co vás na pořádání sbírky zaskočilo nebo překvapilo, ať už příjemně nebo nepříjemně? 
Příjemně mě překvapilo, že to na darujme.cz šlo ještě snadněji, než jsem čekala. Říkala jsem si, jestli už se lidem za ty roky neomrzíme, jestli jim pořád bude dávat smysl nás ještě podporovat. Bylo moc krásné vidět, že to lidem pořád smysl dává.

Plánujete pracovat s vašimi dárci i nadále například v nějaké další kampani? 
Uvidíme. Co se týče kampaní, nejsme si jisté, jestli ještě do nějakých půjdeme, protože přece jen náš obvyklý způsob života je více skrytý. Z médií už bychom se raději stahovaly. To bylo na sbírce darujme.cz příjemné, že jsme do médií nemusely.
S dárci se ale snažíme pracovat skrze přímý kontakt. Například chystáme kalendář na rok 2026, který chceme dárcům nabídnout. Na náš web také zveřejňujeme aktuality s fotkami a videi, aby dárci viděli, že práce postupují a že když na něco přispěli, že to nese plody.

Jaký byl pro vás největší AHA moment při pořádání vaší sbírky? 
Vzhledem k tomu, že se částka vybrala za několik dní, nebyl úplně čas na AHA moment. Spíše bych řekla něco, co mě potěšilo, a to byly moc milé vzkazy od lidí. Když nám napíšou k příspěvku ještě nějakou povzbudivou zprávu, tak to člověka pohladí a povzbudí do další snahy.

Autorka textu: Anna Slaninová